Zprávy z internetu

  Silvestr Jak zrnko písku na dně Vltavy uplejvá rok, kdo jen ho zastaví? Zezhora zářej hvězdy, zas a zas  jak slyšela bych vodsejpat se čas. Co mučilo mě, čas už vodestál. Trápení přejde, srdce tluče dál. Rok vodnese, co bolelo tě snad, jednou i dech ti veme napořád. Co minulo, nevolej nazpátek. Za dveřma čeká novej začátek. Hvězdy se třpytěj – co přijde, kdo ví? Neptej se nic, čas sám ti vodpoví. Kdybych sebedýl hvězd se měla ptát, Ten nahoře už ví, kam mám se brát. Změna ročních období a fenomén zimního slunovratu byly v historii vždycky spojeny s

oslavami. V pozadí stála naděje na brzký konec zimy, teplejší počasí, dobrou úrodu, štěstí a plodnost, což měl všechno přinést nový rok. V zemědělských společnostech šlo totiž o určující chvíle v lidském životě. Svatý Silvestr /také Sylvestr/ – byl 33. papežem katolické církve od 31. ledna 314 do 31. prosince 335. V době jeho pontifikátu si upevnila katolická církev své postavení ve světě, jehož se již nikdy nemusela vzdát. Zprvu nebyl jeho svátek spojován se žádnými oslavami ani zvyky. Až teprve po ustálení gregoriánského kalendáře v průběhu 16. století, když byl počátek roku stanoven na 1. ledna – získala silvestrovská noc na významu. Lidé houfně navštěvovali kostely, děkovali za dobré prožití uplynulého roku a v modlitbách si přáli dobrý průběh roku následujícího, hlavně však dobrou úrodu a zdraví pro členy svých rodin. Pohanské zvyky – rozjařeně se veselit – však církev podporovat nechtěla. V pradávnu, v dobách římských, začínal nový rok 1. března, kdy konzulové přebírali úřad. Do roku 1582 platil juliánský kalendář, upravený císařem G. J. Caesarem. Již dle juliánského kalendáře byl prvním dnem roku 1. leden, ale zpočátku se nesvětil, počátkem liturgického roku byl advent. Až od 17. století se začal sjednocovat církevní a občanský začátek roku na 1. ledna. V Čechách v tento den dostávali zpěváci na kůru odměnu, hospodář obdarovával čeledíny a děvečky, rodiče obdarovali děti. Farníci svému faráři nosili výslužku a přáli mu zdraví a Boží požehnání. Učitelé posílali městským zástupcům a vrchnosti malovaná a veršovaná přáníčka /tzv. minucí/, na něž bylo zvykem odpovídat finančním dárkem. Koledující mládež chodila po ulicích, nepříjemné práce se na prvního ledna nedělaly – věřilo se, že jak na Nový rok, tak bude po celý rok. Nesmělo se sušit prádlo ani nic vynášet či vymetat z místnosti. Pekařští koledníci chodili od domu k domu a za drobné pohoštění ometali v domě prach, někde bylo zvykem, že chodily i ženy v šátku s husím křídlem a s hrnečkem kolomazí, kterou pomazaly nepozorného hospodáře. Coby výslužku dostávaly pálenku a nějakou pochoutku. Až teprve od 19. století s rozvojem vědy a ekonomiky začala bohatší společnost oslavovat vesele a okázale Silvestra v očekávání lepšího roku. Slavilo se čím dále tím nákladněji se spoustou dobrého vína a chutných pokrmů. Rovněž z 19. století pochází zvyk jíst o půlnoci ovar s křenem a jablky. Většina těchto zvyků je už zapomenuta, základem oslavy Nového roku je setkání celé rodiny u bohatého oběda. Neměla by chybět čočka nebo polévka s drobnou krupicí, aby se člověka držely peníze. Většinou se podává vepřové, nevhodný je k obědu zajíc nebo drůbež, aby štěstí neuteklo nebo neuletělo. Pak spolu chodí rodiny na procházky, navštěvují výstavy, kulturní akce či jdou navštívit přátele. Je hezkým zvykem zasílání novoročenek s hezkými či vtipnými obrázky a s přáním zdraví a štěstí v nadcházejícím roce. Používá se francouzská zkratka P. F. /pour féliciter – pro štěstí/. První novoročenku poslal v r. 1827 hrabě Chotek, který pro zaneprázdnění ve svých významných funkcích nestačil odpovídat na velké množství blahopřání. Na dávnou tradici zahánění démonů hlukem a očisty lidí pro nadcházející rok zase upomíná vřava způsobená ohňostroji – zvyk známý i v České republice, či 108 údery gongu v buddhistických chrámech v Japonsku nebo zvony a houkačkami, které zní o půlnoci ze Silvestra na Nový rok v USA.   Zdroj: Rosa Tahedlová – nářeční báseň Hoam!, 1996, č. 1, s. 20, Jihočeská vědecká knihovna – překlad Jan Mareš Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)