Zprávy z internetu

  Nejkrásnější období roku je tady. Příroda spí a my bychom měli vnímat zpomalení času. V mnoha domácnostech už to začalo vonět vanilkou, kokosem a skořicí. Hoří první svíčka na adventním věnci, který je největším symbolem adventního období. Adventní čas na venkově byl kdysi významným duchovním obdobím. Byl především časem na zklidnění, uzavření do sebe, dobou modliteb a rozjímání. Nekonaly se svatby ani žádné taneční zábavy, lidé chodili na roráty do kostela. Tehdy v Nazaretu zaznělo z úst jedné nepatrné mladé ženy ono dějinné „fiat“, „staň se“. Toto slovo, pronesené nejspíše v tichu noci, nikdo jiný z lidí neslyšel. A

přesto bylo pro lidské dějiny mnohem důležitější, než klíčové projevy panovníků, kteří ve své době ovládali podstatnou část světa a kteří budovali v nesmyslné snaze své tisícileté říše, aby se ze pár let zjistilo, jak efemérní a směšné byly jejich snahy a plány. Adventní jitro Teď leží vrchy v samém sněhu a z hvězd se na ně line třpyt… Vítr jde z dálek beze břehů a chce čas z mrákot probudit. Hluboce usnuly ty lesy, zvlášť jedle voňavý má sen, odněkud ze tmy podnebesí zticha se zvedá nový den. Jak bystřina z hor do údolí se řine noc a její stín. Na štíty hor se světlo drolí a jasní obzor v zářný klín. Advent, hodina, kdy se dnívá a odhaluje tajemství… Kruh hor kolem se rozhořívá a Boží stopa se v něm skví. Náš pohled východ s touhou čeká a míří k pásu obzoru, kde jitro, síla věkověká, nad noc se vznese nahoru. To Bůh své ruce vlídně zdvíhá a s láskou žehná tuto zem. Hvězdy blednou a pryč je tíha, světlo jde k nám, my vstříc mu jdem. Po svatém Havlu jsou ještě jasné noci nad horským lesem. Na Dušičky však nebi vypadne světlo z rukou. Nato rozhodí zima do strání bílý plášť dlouhé samoty. Je to tichý advent tady na vsích. Sníh šelestí ze stromů za časných večerů. Drolí se zvolna na střešní šindele. A ve světnicích je pak slyšet, jak spolu hovoří nebohé duše zemřelých. Čeká se na to, ve světnicích roste podivný vesmír, soběstačný vesmír horských stavení, poněvadž zima stejně zahradila cesty do údolí. Zbožný vesmír horských vsí. Evangelium vykládané ze selských legend. V adventu horských vsí září dvě jasné noci. Temně rudá noc na svatého Ondřeje, plná potlačovaných dívčích přání. A noc na svatou Lucii, v níž světice s dřevěným nožem putuje ode dvora ke dvoru. Jsou noci, kdy bouře vášnivě doráží na stěny a střechy horských stavení. Déšť pak zběsile zpívá na zpitých šindelích a pod temným nebem zuří v oblacích nad stromy divoký hon: Pane, chraň naše ubohé duše! I ráno se zatmívá nad obzorem lesů a na úbočích se třpytí sněžné ostrovy, jako by mělo už přijít jaro. Hnědá a vlhká zem se lepí na kůži bot až po samé kotníky. Vzduch je teplý a z pařících se lesů jde vůně mladého života. Když se pak v kostele zpívá: „Dštěte, nebesa Spravedlivého!“ modlí se tu selské srdce vroucněji nad jiná. A zima nade všemi mlčí dál. Advent má svoji vlastní atmosféru, svoje vlastní písně, tak jak nám je předali a zprostředkovali generace před námi. Je to období, v kterém se člověk může tak trošku více zamyslet. Poté, co už skončil práci venku, si může chvíli sednout a přemýšlet, jaký ten rok byl a pomalu se připravovat, že bude bilancovat. A pak je to také období, ve kterém si uvědomuje, že život není jen práce. Advent je úžasný v tom, že nás od první neděle týden po týdnu vede k jednomu cíli. Dotknout se smyslu života. Záměrem této doby je přijít si na určitou hodnotu, na to, kde děláme chybu a celý rok jsme ji dělali. Proto i shon může být projevem hodnot, které vyznáváme. Je naší volbou, zda se nad tím zamyslíme. Každý týden má svůj příběh a navzájem se doplňují. První adventní neděle patří lásce k domovu, národu, zemi. Tím, že se začneme věnovat výzdobě svého domova, tak i když má hospodyně shon a začne gruntovat, začne se skrze práci věnovat sama sobě. Musí se zastavit a být s tím úklidem a sama se sebou. Když je domov naklizen a vyzdoben, každý člověk je v něm spokojený a šťastný. Druhá adventní neděle nás vede k zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi a představuje okamžik, kdy se soustředíme na lidi, které máme rádi, a proto pro ně začneme vyrábět a shánět dárky. Tím, že jim vybíráme dárky, jsme nuceni přemýšlet o jejich povaze, o tom, jací jsou, jak je vnímáme, čím bychom jim udělali radost. V tom okamžiku jsme srdcem s nimi. Zatoužíme je vidět. Dárky jsou forma poděkování a úcty k člověku. I to je důmyslně vymyšlené. K tomu nás vede hlavně třetí a čtvrtý adventní týden, neboť ten třetí je o úctě sama k sobě. Ženy se odpradávna uvnitřňovaly skrze rukodělnou práci. Vyšívaly slavnostní ubrus, muži vyřezávali ozdoby, vyráběli je ze slámy. Každá činnost, kterou děláme sami pro sebe a naši radost i radost v okolí, nás vtáhne do sebe. Skrze práci se tak můžeme dotknout své duše. Přijde okamžik, kdy se propadneme sami do sebe a uvidíme se tam v čisté podobě. Zdroj: Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 8 Anton Sika, autor překladu Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora