Zprávy z internetu

  Rozevřeným laskavým dlaním se podobá podhradí hradu Kašperku, plné slunce, vroubené hrází zelených lesů kolem Kašperských Hor. Bohaté jsou dějiny tohoto místa, ale i pověsti o něm a lidech v této obci žijících. Všichni ti skřítkové, hastrmani, černé kočky a další nadpřirozené bytosti jako by se v dnešní době někam vytratili a ubylo i pamětníků, kteří pověsti a příběhy o nich dovedli poutavě vyprávět. Královské hrady měly svého purkrabího, který v zastoupení krále velel místní zbrojné posádce, soudil zločiny a spravoval kraj. Víc než vojenskou pevností tak byl hrad domovem početné rodiny šlechtice a jeho služebníků. Jejich rodiny žily

v podhradí. Také většina služebníků za prací na hrad pouze docházela a nebydlela zde. Odlehlý hrad Kašperk na kopci, ukrytý v lesích, na samotě dal vzniknout řadě pověstí, které si lidé vyprávěli po staletí. Dlouhé tmavé podvečery a podzim však nadchází s tichými hodinami příběhů, když zvuky trdlice vystřídají úder posledního cepu na mlatě a když se rozpřede prvý kolovrat. Možná, že v dobách, kdy lidé měli k sobě blízko, že s chutí třeba za nepohody počasí, či za dlouhých zimních večerů, se sesedli kolem těch, kteří je uměli pobavit svým vyprávěním. A znáte to jistě dobře sami. Každý vypravěč chce ukázat, že právě „on umí“ a tak tu něco k příběhu přidá, tu barvitěji vylíčí, takže nakonec se dá říct, jak obtížně se hledá pravda. Ale bezdůvodně příběhy nevznikaly, cosi se přihodilo, co upoutalo pozornost toho prvního vypravěče a začátek pověsti byl na světě. … Podhradí hradu Kašperku pomalu zahaluje tma a šlojíře mlhy. Vyprávěly se pohádky, strašidelné i humorné příběhy, dokonce se kouzlilo. Při přástkách se také vyprávělo, a díky nim možná má český národ i tak bohatou lidovou slovesnost. Duchové a čarodějnice a celá řada dalších bytostí ožívaly ve vyprávění našich prastařenek a prastaříčků ve chvílích, kdy podzimní a zimní večery naplňovalo besedování ve vytopené sednici. Nastával čas podzimního vyprávění. To bývala pec plná děcek, kterým očka jen svítila při představách těch „strašidelných“ příhod o kterých si „staří“ za těch dlouhých večerů povídaly. Podzimní mlhy a časté noční procházky přímo sváděly k vytvoření temného světa ukrytého hluboko v lesích. Ztratili jste se a každým dalším krokem se dostáváte hlouběji do tmavých lesů a houstnoucí mlhy. Okolní temnota budí strach a rýsují se v ní děsivé postavy a démoni šumavských hvozdů. Chladnou mlhu protne nelidské zakvílení a doufáte, že výplody z vašich nočních můr neožily. Ocitli jste se v jiném světě, a už je zde legenda o děsivé stařeně, přízraku jménem Swiza, prastará noční můra pocházející ještě z dob, než českou kotlinu zaplavili misionáři s Kristovým křížem. Ta prý již po staletí obchází odlehlé šumavské hvozdy, ale nejraději má prý okolí zmíněného hradu. Její obličej je plný vrásek, na hlavě má jelení parohy a je oděna do vlčí kůže. O těch víme, že jsou znamením keltského boha Cernuna. Cernunos bylo prastaré božstvo, které Keltové patrně převzali z pravěkého pantheonu. Cernunovi Keltové přinášeli lidské oběti, které usmrcovali vykrvácením. Jméno tohoto hlavního keltského boha má být odvozeno od galského „karnon“, což znamenalo roh. Je tedy Swiza jakousi odvozeninou od keltského boha, jeho ženským protějškem? Není to vyloučeno. Někde se jí také říká Lesní matka. Ovšem v minulosti bylo v místních lesích údajně zaznamenáno několik záhadných zmizení osob, kteří stoupali ku hradu Kašperku. Ta byla záhy připsána právě Lesní matce, která svým hlasem láká osamělé poutníky do temných lesních zákoutí, při chůzi po ne zcela vyšlapaných stezkách se občas stane, že jedna noha sklouzne do vedle se nalézajícího bahna. Důležité je dokázat nohu z bahna vytáhnout a kráčet dál. To jsou ty místa, odkud už nešťastníci nikdy nevyjdou ven. Nikdo neví, jak je stará, podle některých pověstí je stará nekonečně dlouho, ani odkud přichází. Zjevuje se osamělým dřevařům nebo poutníkům a jednou za rok si vybírá svou oběť mezi hezkými chlapci či děvčaty. Má schopnost proměnit každého, kdo se jí znelíbí, v kámen. O tom se prý na vlastní kůži měl kdysi přesvědčit jistý muž ze Žďánova, který byl dobrým křesťanem, a proto odmítl tváří v tvář tuhle démonickou ženu uctít. Proklela ho a nebožák zkameněl. Ale třeba právě tuto kamennou stélu tu kdysi vztyčili uctívači zdejších posvátných míst a pověst o nebohém zkamenělci byla pozdější pověstí vysvětlující původ dávno zapomenutého megalitu. Swizu můžete potkat v hlubokých šumavských lesích, na odlehlých místech, lukách a mýtinách, na postranních cestičkách i v okolí hřbitovů. Nejraději se zjevuje v okolí Kašperských hor, kde ji potkávali již první osadníci, kteří zabloudili při honech, a na samotném hradě Kašperk. Její zjevení ale nikdy nevěští nic dobrého. Pokud se Swiza zjeví, můžeme očekávat zlé časy. Přijdou nemoci (v dobách minulých hlavně mor, neštovice apod.) nebo války. Proto můžeme doufat, že Swiza se nám ještě dlouho neukáže. Pokud přesto doufáte v nějaké to strašidlo, Šumava vás určitě nezklame, můžete tu narazit na skřítky, obry, bludičky, ohnivé muži a nebezpečné huckaufy, kteří skáčou lidem na záda a živí se jejich strachem. Někteří turisté popisují tajemné jevy z lesů blízko hradu. Jde prý o jakési míhající se stíny tajemných postav, nebo výjimečně zvláštní ženský zpěv, ozývající se v noci mezi stromy. Podle podle mnoha vyprávění se zde možná stále jakoby opakuje cosi z dávných a nelítostných dob. Vždyť v hradních zdech a jejich okolí zřejmě došlo k mnoha dobrým i velmi zlým činům. Mohly zde tyto události zanechat jakousi stopu – opakující se zvuky, nebo obrazy již mrtvých lidí? Les jest vůbec pln tajemnosti a hrůzy. Neradno tam křičeti, ani svévoli prováděti, sice přivolá na se hněv neviditelných jeho obyvatelů. Lidová slovesnost se přenášela hlavně ústní tradicí, písemné doklady ze starších dob jsou spíše ojedinělé. Autory jednotlivých skladeb většinou neznáme. Protože jeden text mívá mnoho variant, předpokládá se, že autor nebyl jeden, ale lidé si příběhy různě přizpůsobovali. Šlo tedy o tvorbu kolektivní. Vrchnostem se nelíbilo, když poddaní pili, ponocovali a porušovali tehdejší pravidla mravnosti. Ač hrozili vysokými pokutami i tělesnými tresty, moc neuspěli. Za vydatné pomoci církve se posléze podařilo vnutit venkovanům určitá omezení, takže se přástky ne­konaly o nedělích a ve sváteční dny. Zákaz platil i pro období půstu a masopust znamenal jejich ukončení. Zdroj Hrabák, J.: Lidové drama pobělohorské, Praha 1951, Nachodil, Robek: České lidové pověry, Orbis, Praha 1953 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora