Zprávy z internetu

  K ochraně a chovu zvěře byla založena celá kasta lesních zřízenců, tak zvaná „jagrparta“. Byli to fořstmistři, knechti, plonknechti, kšírmistři, podkšírmistři atd. Robotní služby vymyšlené byly takové roboty, které šlechta svalovala na poddané protiprávně. Loveckých robot se šlechta nerada vzdávala. Poskytovaly jí levný zdroj pracovních sil pro velmi těžkou a v případech lovu některých druhů zvěře i nebezpečnou práci. Lovecká robota spočívala převážně v chození na lov. Mezi lovecké roboty lze zařadit např. chození na hon, chození na hon jako lovec, nošení tenat, nahánění zvěře, poskytování příbytku a stravy lovcům. Koroptve byly posílány až do Vídně, kam musel hejtman

posílat zprávy o stavu zvěře. Po lesích byly zřizovány zelené boudy, odkud se střílelo na zvěř a byly k pohodlí panstva vystavěny „jágrhausy“ nebo „lusthausy“, útulné zámečky. Přirozeně, že lesní zvěř mnoho škodila osadníkům v polích. Zvláště po třicetileté válce, kdy se příliš rozmohla a těšila se přízni a všemožné péči, trpěli poddaní nejvíce. Roku 1683 stěžovali si rychtáři a sousedé obcí ležících ve „fořstvu“ u komory české. Jejich stesky však byly vyslyšeny jen zřídka, neboť vše bylo podřízeno ochraně panských lovišť. Fořstmistři sami trestali lid a byli všemocnými pány. Jak poznamenává soudobý kronikář: „Kdo se do jagrhausu dostal, ten na svém zdraví a životu újmu utrpěl. … Obecní lid nesměl ani okolním roští jíti. Kdo byl přistižen, že si koroptvičku chytl, nebo jak na zajíce líčil, byl k smrti zbit. Na „jagrhause“ měli mučidla, do kterých pytláka kladli a tu ho mládenci neb hajní tak ztloukli, že mnohý jim pod rukama skonal. Často pouhé nařčení, jehož užívali špatní lidé k pomstě, stačilo aby si nařčený musil ke ztýrání do této stolice lehnouti. Psi v těchto vsích měli na předních nohou pazourky usekané, aby nemohli běhat, kočkám uši řezali, aby jim do nich rosa padala, neboť tak kočka na lov raději nevychází.“ V našem dědičném království Českém mimo vrchnosti, urozených osob a myslivců nikdo po myslivecku v zelené barvy se zavěšenou trubkou a tesákem choditi nemá a to pod pokutou 20 kop míšenských. Nemovití pak na čtyři nedělní žaláře odsouzeni budou…. Panovník a vyšší vrstvy užívali práva lovu, ale třídy poddané byly z práva lovu vyloučeny. Lov byl ve středověku i v raném novověku převažující součástí života aristokratické společnosti. Nešlo ovšem jen o nějakou kratochvíli. Historik Josef Žemlička postihl jeho širší význam: Vybízel k postřehu, hbitosti a vytrvalosti, cvičil bystrost oka, posiloval fyzickou odolnost, rozvíjel vůdcovské schopnosti. Při lovu lépe než jinde mohly vyniknout schopnosti a vlastnosti jedince, či naopak jeho zbrklost, váhavost, nekázeň. Lov vybízel ke kolektivní součinnosti. Nejen lovců, ale při velkých honech i lovecké čeledi, všech těch psovodů, holotů, sokolníků, naháněčů, sběračů ubité zvěře. Knížata a králové se bavili, jejich synové se učili rychlému rozhodování a vůdcovským praktikám. Při divokých jízdách za vysokou i divočáky se utužovala přátelství, dalo se rozpoznat, na koho se dá spoléhat a kdo se raději drží stranou. Kníže testoval své druhy, jejich přednosti i slabiny. A druhové mívali příležitost, aby se zalíbili. Kronikář Kosmas vypráví, že jí dokonale využil Šebíř, oblíbenec knížete Oldřicha. Získal od něho biskupský stolec jen tím, že dovedl svému pánu připravit ocas divokého kance jako znamenitou pochoutku. Šlechtické družiny lovily zvěř především pro požitek či trofeje. Zásobování panovnického dvora a velmožských kuchyní bylo záležitostí lesnického personálu. Ten lovil do velkých sítí (tenat), u kterých postávali myslivci s oštěpy, aby zvěř zabíjeli bodnutím za žebro. Tenata bývala dost těžká, zvláště když sítě promokly, takže se převážela na vozech a práce s nimi byly jednou z povinností poddaných. Srnčí zvěř se lovila podobně jako jeleni, avšak byla přece jen rychlejší, takže se k jejím lovům užívala i srnčí tenata. Po rozšíření ručnic se lovila spíše palnými zbraněmi, kulemi i velkými broky. Panští úředníci se někdy dostávali do sporů s vlastní vrchností, protože nadměrné odstřely směřovaly k lokálnímu vyhubení některých druhů zvěře. K pronikavému snížení stavu jeřábků a tetřívků došlo třeba na vimperském panství na přelomu padesátých a šedesátých let 16. století. Po třicetileté válce obrátila šlechta svou pozornost k vytvoření podmínek pro chov zvěře a snažila se dosáhnout rychlé obnovy novým zazvěřováním. S tím souvisí i boj proti škodné zvěři a snaha zabránit pastvě skotu v lesích. S rozvojem palných zbraní se začaly používat lovecké plachty čili plátna. To se leč obstavila plátny a střelci čekali uvnitř, až zvěř na plachty narazí, zazmatkuje a vrátí se před hlavně kolečkových ručnic, které střílely jen na krátké vzdálenosti. Známe ovšem i případy, kdy se zvěř nahnala do ohrad, z pláten se postavila střelecká aréna a střílelo se z krytého pavilonu. Nadále se však lovilo čekáním, šouláním a do různých pastí. Vedle plachtových honů se v oborách s rybníky provozovala i vodní honba spočívající v tom, že se jelení zvěř vehnala do vody a pak střílela ze břehů a loděk. Připomínkou tohoto způsobu lovu je jistě malý, podlouhlý rybník Wasserjagd ve Staré oboře na Hluboké. Samostatnou kapitolou byly parforsní hony podle francouzského a posléze anglického vzoru, jež přetrvaly až do počátku 20. století. Vzhledem k tomu, že se v 18. století zvěř přemnožila a její vysoké stavy bylo nezbytné snížit, využívali této příležitosti náruživí lovci, kteří stříleli jako o závod. Tak třeba v srpnu 1750 ulovil František Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie, na opočenském panství se svými druhy 3216 jelenů a jinou zvěř i ptactvo, celkem 63 250 kusů. V září to pak bylo 18 jelenů, 11 srnců, 3 kolouši, 3 lišky, 6187 zajíců, 1459 bažantů, 2279 koroptví, 4 skřivani, 33 křepelek a 17 dalších ptáků, dohromady tedy 10 014 kusů. Při každém lovu nešlo jen o udivující množství zvěře, ale někdy hrál prim spíše požadavek kvality. Tento fakt potvrzuje František Lotrinský, když píše nejvyššímu lovčímu Leopoldu Kinskému, že koncem srpna 1754 přijede na krátký lov do Brandýsa nad Labem, kde by chtěl skolit dobrého jelena. Současně nařizuje připravit hon v Poděbradech, kterého se zúčastní i císařovna. Střílet se nebude, půjde pouze o defilé několika tisíc kusů zvěře na malém prostoru, nejlépe v tamější bažantnici. Zvěř působila značné škody na lesním porostu i na polích zemědělců. Císařovna Marie Terezie se pokusila po smrti Františka Lotrinského o omezení jejích stavů na komorních panstvích. To přirozeně nestačilo, a tak následoval pro šlechtu překvapivý patent z 18. září 1766 o povinné náhradě škod způsobených zvěří. Šlechtici se nechtěli vzdát své zvěře a situaci řešili vznikem nových obor. Například Josef I. Adam ze Schwarzenberka vybudoval oboru o rozloze 1557 ha pro černou zvěř a ve stejné době umístil divočáky i nejvyšší hofmistr František Filip ze Šternberka ve své častolovické oboře. Na reformní úsilí panovnice navázal císař Josef II., který vydal lovecký řád (1786), podle něhož byla dokonce zrušena doba hájení zvěře. Její uzavírání do obor ovšem způsobilo změnu forem lovu, protože s dokonalejšími palnými zbraněmi se mohla uvážlivě lovit z posedů a kazatelen. V následujících desetiletích zanikla šlechtická myslivost a císařské honitby se pronajímaly. Zdroj: Lovecká vášeň urozených – PhDr. Jindřich Francek Myslivost Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora