Zprávy z internetu

  Rok 1882 přináší velkolepé knižní dílo Čechy- Šumava, první díl rozsáhlého historického místopisu. Dílo je společnou prací spisovatelů a umělců českých. Finální verzi dal podobu František Adolf Šubert. Díl Šumava zásadně etablovalo jistý úhel pohledu na Šumavu, je dokladem, z nějž lze vyrozumět, jak byla Šumava na počátku 80. let 19. stol. vnímána. Významné množství příspěvků věnovaných Šumavě má v Ottových Čechách Jaroslav Vrchlický. V publikaci nalezneme celkem čtyři příspěvky. Prvním z nich je úvodní báseň k celému dílu, skrze kterou autor obecně popisuje Šumavu jako místo, které je protkáno přírodními krásami a dlouhou historií. Čtvrtým Vrchlického textem je

Od Eisensteina k Pláním, který přímo navazuje na předešlý příspěvek Královský Hvozd. Autor se dostává na Pláně neboli Kvildu, „jak je zove český lid v podhůří šumavském“. Dále se dostává i na taková místa, jako jsou vrcholy Fallbaum (dnešní Polom) a Plesná, dále k Plešnému jezeru. ….Od kříže sráznou cestou pustíme se dolů do Hůrek směrem k hoře Plesné a k jezeru stejného jména. Jdeme lesem rázu pralesovitého, hustým, stinným, jímž burácí divoký vítr budě staré ozvěny ve stráních. Půda jest vlhká a boří se neustále. Okolí nabývá tvářnosti divoké; více parku podobný ráz lesů převládající v okolí eisensteinském mizí, a cestující cítí, že vstupuje roznenáhla na místa tknutá jen nohou myslivce nebo dřevorubce. Hluboká, jen kvílením větrů v starých stromech rušená samota a vlhká, místy bahnitá půda, dodávají i v jasných dnech ústraní tomuto ráz pochmurné divokosti. V lesích okolních máme před sebou obraz pralesa v miniatuře. Stromy podobají se sloupům, jedle a smrky mají 3-4 stopy v průřezu, jednotlivé dosahují stáří až 200-250 let. Hustý mech pokryt plavuní a borůvky až na dvě stopy vysoko halí půdu zmrvenou strouchnivělým dřívím a tlícím jehličím. Z pokácených stromů roste tisíce a tisíce kmínků smrkových, jež splítají se v pravé bludiště. Mech ustupuje na vlhčích místech lišejníkům, po kamenech hraje v různých barvách, sem tam rostou mezi balvany pestré květy. Čím výše stoupáme, tím více a více nabývají sosny tvarů pyramidálních a rozkládají větve dole od kořene. Brzy, ale zakrsají podobajíce se nízkým kuželům a trojúhelníkům. Na mýtinách vlní se celé pole arniky, vousatý mech visí se stromů a celá patra vějířovitých hub vegetují na uschlých, stožárům podobných bezvětvých kmenech. Kolem lesnatého vrchu Steindlu jde srázná stezka po svahu horském do Prášelí. Krajina jest světlejší, v klínu údolí i na stráních objevují se veliké lysiny, míjíme celé mýtiny plné vývratí a stop velikých žárovišť – jdeme krajinou, kde druhdy tak děsně hospodařil korovec. Nepatrný ten asi 2 až 2 1/2 čárky dlouhý brouček byl původcem děsné této spousty lesů šumavských, která začala nabývati s počátku rozměrů tak velikých, že po celých Čechách rozléhal se výkřik zoufalý: Šumavy není více! Dnes, kdy korovec tam opět vyhynul, zotavují se očividně lesy šumavské a jen místy svítící velké lysiny ukazují na propast, jež hrozila pohltiti celý věnec pohraničných lesů českých. Lýkožrout byl, jako v každém větším lese, i na Šumavě dávnoletým hostem. Již v letech 1846 pokácela vichřice na Šumavě tisíce a tisíce kmenů. Korovec čili lýkožrout rozmnožoval se v ležících nakupených neoloupaných kmenech báječně rychle. Nebyloť dosti sil pracovních, které by stačily odvalovati a olupovati kmeny; snad také, aspoň s počátku, obyčejná liknavost a nevšímavost zavinila mnoho. Velká vichřice dne 25. října 1870, která svrhla kryt věže u sv. Štěpána v Praze a v Klatovech kryt Černé věže radničné, dovršila záhubné dílo: celé lesy, někde přes 200.000 sáhů dříví, byly asi ve dvou hodinách pokáceny. Lýkožrout rozšiřoval se pak s úžasnou rychlostí a vrhl se z nemocných kmenů i na zdravé, načež jemu samotnému padla za oběť značná část pralesů šumavských. Jediná sosna může vyživiti až 21.000 párků lýkožroutů a plod jednoho párku vydá až i na 1,260.000 brouků! Z toho snadno poznati, proč mohla zkáza Šumavy v krátké poměrně době doznati takového ohromného rozměru. Pohled na lesy zpustošené korovcem byl smutný a strašlivý. Strom ztrácel pomalu zelené jehly své, a když jsi do kamene uhodil, pršely z něho jehly jako déšť. Kmeny byly na kořeni osypány žlutou moučkou, vypadalou to červotočí, strom brzy začal schnout a jehličí jeho dostávalo barvu zarudlou, červenou. Brouk sám nežere strom, nýbrž vrtá v něm pouze chodby, do kterých samičky ukládají vajíčka. Brouk zahyne brzy, jakmile se o své potomstvo postará, za to larvy krmí lýkem kmene žravostí nenasytnou. Některé druhy brouků ničí korovce, malá vosa pestrokrovečník a drabčík ovšem v rozměrech nepatrných. Ani plíseň, která vznikne v chodbách lýkožroutů, mnoho jim neuškodí. Hlavně lze ohraditi se proti dalšímu jejich šíření důrazným zakročením se strany lesní správy. Nemocné a nakažené kmeny okamžitě se pokácejí, kůra se oloupá a spálí. Loupání toto díti se však musí po plachtami, nebo jinak korovec roztrousí se do mechu a co nevidět pokračuje v zkázonosném díle svém. Obsah plachet vysype se pak do hranic a vše tak v zárodcích se zničí. Pouhé olupování kmenův a ponechání kůry na slunci nedostačuje, máť korovec tuhé žití: v kusích kory kolem ohňů se povalujících vydržely zdravé larvy, a brouci prokousali se na světlo i z kůry zakopané do hlubokých jam. Spalování kůry dělo se na Šumavě roku 1874 a 1875 v rozměrech velikých a vůbec pracováno proti korovci napětím všech sil. Ale ani nejusilovnější prací lidskou nebyla by se zamezila další zhouba krásných lesů šumavských, kdyby nebyla vystoupila sama příroda tajemnou nejúčinnější pomocí svou. Počalť náhle – z příčin nepoznaných – mizeti korovec, právě tak jako mizejí mezi lidstvem epidemie, když byly dostoupily nejvyššího vrcholu a když naděje na jejich vyhasnutí bývá nejmenší. Vidíme zjevy, ale příčin nepoznáváme – jsme hračkou v ruce velebné, věčnou zkázu a věčný život dle vůle své tvořící přírody. Zdroj: Souborné dílo Čechy. I. Šumava. Hlavní autoři: F. A. Šubert a K. Liebscher, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora