Zprávy z internetu

CESTIČKA K DOMOVU Cestička k domovu známě se vine – hezčí je, krásnější než všecky jiné. Douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí tak jako po ní. A kdybych ve světě bůhvíkam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel. A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval.   … „Nenasytnost lidská větším je nepřítelem Šumavy než vichřice, kůrovec, chlad a vlhko…“ (Josef Váchal, Šumava umírající a romantická, 1931)   V pohraničí se německá kultura prolínala s kulturou českou. Ale obě provázela hluboká zbožnost jejích obyvatel. Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta

jména venkovských usedlostí, lesních křižovatek i celých vesnic. Šumava, jakožto součást krajiny Sudet, stala se také symbolem nešťastné krajiny, krajiny, jež ztratila svůj úděl, obyvatele, ale především historickou kontinuitu. A tato historická kontinuita samozřejmě nesla celou síť symbolů dalších, srozumitelných třeba jen obyvatelům jedné vesnice – jejich vysídlením se vytratily i všechny symboly. Pro lidi, kteří přišli do opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutu světa nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který není radno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránili jejich domy… Krajina byla stále víc protkávána stezkami, pěšinami, polními či lesními cestami, silnicemi… Že osídlení pohraničí zmizelo, to si uvědomujeme stále intenzivněji a hlouběji. Teprve chůzí po cestách, které náhle nesmyslně končí, podél zídek z vysbíraného kamení, které neoddělují louky a pole, ale lány plevele a náletů, po stráních na kost černých pahýlů jabloní a hrušní, teprve chůzí kolem zbytků lidských sídel, které identifikuje pouze botanik, objevíme, co všechno skutečně zmizelo. Byli to první osadníci, pak dřevaři, kteří následně pozvolna upouštěli od horského hospodářství, protože obživa byla opravdu nesnadná. A oni hledali, kde se dalo, třeba práci ve sklárnách, maličkých sirkárnách a továrničkách. Tak se naučili znát nejkratší a nejsnadnější možnou spojnici od svého obydlí k tomu zaměstnání. Tudíž, když tu spojnici našli, tak si ji ještě usnadnili, vyskládali kamením. Na tom se podílely celé horské enklávy, celé rody. Dalo jim to ohromnou práci, protože přemístit kamení, upravit terén. A samozřejmě si těch cest potom velmi považovali. Místa po staletí plná života, obchodu, práce a radosti, jsou nyní mrtvá na pokraji zájmu společnosti, která ani netuší, kolem jakých hodnot chodí. Nejsou to jen hmotné škody, zapomenuti by neměli být zvláště lidé, kteří zde žili a i na nehostinných místech si dokázali svou pílí a zručností zajistit obživu. Jejich kultura, tradice, zvyky a obyčeje zmizely spolu s nimi. Jejich cesty vedly i skalami, vodou, od jednoho lidského sídla k druhému. Zůstávají tu stejně jako starobylá města či hrady. Jsou historickou pamětí a naším současným bohatstvím. Jen cesty se změnily. Objet, narovnat a překlenout. Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zničit přírodu. Ještě se najdou zbytky starých cest. Ke každé chalupě, ke každému poli vedla alespoň pěšina. Chci sdílet svoje kroky napříč časem se všemi, kteří po nich už šli i s těmi, co na ně teprve vstoupí. Zarostlé chodníčky lemované snosy kamení, pokroucenými stromy poskytujícími stín a mnohdy i občerstvení. Sem tam k životu udržovaná studánka. A hlavně křížky a kapličky na rozcestích dávných cest – stydlivě ustupují ty zanedbané a pyšně se vystavují udržované a obnovené s čerstvými květy a v novém kabátě. Rozoráním mezí se některé kapličky ocitly uprostřed polí a luk. Zmizela hrubá i nejjemnější síť pěšin a cest. Krajina přišla o stromořadí, meze a studánky a náhradou za to pustla všude tam, kde z ní odešel dosavadní účel a kam nedosáhl zemědělský stroj. Obojí, opuštěnost i ztracená paměť a s ní spojená neúcta k minulému, tu dodnes působí. Staré cesty je třeba obnovit do původní trasy z doby, kdy se chodilo pěšky. Při svých toulkách se vždy zastavím na místech, kde i naši předkové odpočívali, kde se zastavovali po práci na svých polích a děkovali za dary, které jim příroda poskytuje. Kolik stesků, povzdechů, ale i radostných sdělení kapličky vyslechly. Proto jsou obestřeny stejným tajemnem jako staré stromy, prameny, rozeklané skály a tmavý les. Staré dožívající ovocné stromy jsou posledními svědky péče člověka o cesty, meze, stromy, aleje… Zdroj: Cestička k domovu – Karel Václav Rais Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora