Zprávy z internetu

  Ve školních sešitech se děti poprvé setkávají s rukopisnou kulturou psaní. Zlevňování papíru provázely objevy nových technik tisku z hloubky i plochy, stejně jako poptávka po levných knihách a tiskovinách. Do té doby se setkáváme v triviální škole s kombinováním papíru s jinými materiály, z nichž nejznámější je břidlicová tabulka. Jednotlivé archy papíru pro žáky kupoval, rozřezával a linkoval učitel, k tomu řezal pera z brků. V 60. a 70. letech 19. století se na obálkách sešitů objevovaly obrázky s texty z věcného vyučování po vzoru Komenského Světa v obrazech (například firma Hynek Fuchs z Prahy, firma J. Wallishauser

z Vídně), později násobilka a početní rovnice. Sešity nesly různé názvy: diktovací kniha, sešit pro diktando, Schön- und Schuellschreiben, Schreibheft, krasopisná kniha, písanka, sešit ku psaní, počítání nebo kreslení (Zeichenheft) apod. Námětově bohaté obálky sešitů vyráběla firma Ed. Musil z Vídně: obrazy z českých dějin, podobizny panovnické rodiny, vyobrazení měst, krajin, hradů, památných budov, mapy, jedovaté byliny, zvířata, nové míry a závaží, geometrická tělesa atd. nebo jen pouhé nápisy. V druhém vydání inzerovaném roku 1879 byly obrazy historických událostí na přední straně doplněny na zadní stručným výkladovým textem. První omezení živelné výroby sešitů přišlo krátce po školské reformě. Ve školním řádu z roku 1870 § 72 byla kodifikována povinnost rodičů nebo zástupců žáka zajistit potřebné sešity, stejně jako učebnice a jiné učební prostředky. Pokud byli nemajetní, plnily tuto povinnost osoby a instituce určené zákonem. V nutných případech se využívaly dobročinné dary a výtěžky z charitativních akcí. Roku 1882 se objevuje výzva, aby učitelé v Čechách a na Moravě neignorovali výrobky českých firem, například Felkl či Hynek. České školy velmi často odebíraly od německých firem, které podporovaly Schulverein. Pobídkou k odběru býval dar balíku sešitů pro chudé, přičemž čeští výrobce nabízeli při hromadném odběru vždy určitě množství sešitů zdarma a často se objevovala i poděkování za samostatné dary školám. V poslední třetině 19. století na mnohých místech vzrostl počet používaných sešitů na škole na neúnosnou míru. Navíc každá firma měla zavedenu svou vlastní liniaturu. Ministerstvu kultu a vyučování docházela řada stížností na časté změny a bezúčelnou různost psacích a kreslících potřeb, která znamenaly pro rodiče školáků zbytečné výdaje. Těžkosti působila také výrobcům a prodavačům. V roce 1895 mohl mít jeden žák ve škole až 12 druhů různých sešitů, od každého spotřeboval za rok více kusů. Dobové hodnocení situace v tisku bylo značně nekompromisní: „Tím se vedou žáci ku povrchnosti při konání prací písemných a kazí si zrak, rodičům pak způsobují se zbytečná vydání. […] Co jen drahého času ve školách zmaří touto papírovou manipulací!“ Podle nejstriktnějších návrhů by postačovaly jen čtyři druhy sešitů. Také učitel prý mohl ušetřit čas věnovaný kontrole sešitů a věnovat se přímé výuce, uspořil by i místo ve skříních. Kritika se snášela také na inspektory, z nichž někteří omezovali kontrolu výuky na prohlídku hromádek sešitů. Sešity většinou zůstávaly ve škole, domácí úkoly mohly být zadávány například jen jednou měsíčně nebo na venkovských školách vůbec. Prodej sešitů se stal výnosným obchodem s nezanedbatelným ziskem. V roce 1882 byla spotřeba jedné venkovské školy se 150–180 žáky odhadována ročně na 30 až 50 zl (každý minimálně 10 sešitů po jednom kr). Učitelé museli často řešit problém s jakostí papíru v sešitech. Na obyčejné psaní si žáci mohli přinášet jakýkoli sešit, většinou za krejcar. Na čisté úkoly žádali kvalitní papír, aby se jim pero nezarývalo a vlákna z papíru na něm nezůstávala viset. U některých firem se stávalo, že vzorky i první dodané sešity na začátku roku byly v pořádku, ale později se jakost zhoršila. Papír byl slabší, černější a neúhledný. Také obsah listů se za stejnou cenu snižoval např. z deseti na osm. Živnostníci si v průběhu let několikrát stěžovali na učitele, že se ziskem prodávají žákům obecných a měšťanských škol učebnice, školní pomůcky a potřeby, včetně sešitů. Tuto činnost ministerstvo zakázalo výnosem ze 7. 10. 1876.50 Na zákaz výdělečného prodeje dohlížela okresní školní rada. Nedílnou součástí školních sešitů byly pijáky (savé či pijavé papíry) k odsátí přebytečného inkoustu. V druhé polovině 19. století se vyráběly pro školní sešity v červené barvě. Později se objevovaly světlé pastelové barvy, často s přimícháním jinobarevných vláken. Jeho struktura se podobala ručně vyráběnému papíru (silnější s nezalisovanými vlákny). V době rozkvětu reklamy za první republiky byly využívány všechny vhodné plochy, včetně školních pomůcek. Vznikaly pijáky s tištěným textem, s obrázky i zdobené ornamenty.63 Přerovské muzeum spravuje sbírku prvorepublikových savých papírů s reklamou na jednotlivé produkty či soukromé firmy, reklamou na školní potřeby, propagací spořivosti či upozorněním na nebezpečí pohybu v blízkosti zemědělských strojů. V době protektorátu byly savé papíry využívány mimo jiné k ideové propagandě. V 50. až 70. letech 20. století se na pijáky tiskly hlavně hesla a obrázky propagující spořivost, sběr odpadových materiálů, sběr léčivých rostlin. V 80. letech 20. století se vyráběly pijáky bez potisku, jednobarevné, většinou růžové, v 90. létech světle šedé. Na počátku 21. století klasické savé papíry ze školních sešitů zmizely. Zdroj: Josef KLIKA, Ministerstvo vyučování pro školní sešity, Národní listy 44, 1904, 4. 9. 1904, č. 244, [Josef KLIKA], Ministerstvo vyučování pro školní sešity, Národní listy 44, 1904, 4. 9. 1904, č. 244, s. 13. 35 Nová liniatura pro stojaté písmo psací, Národní listy 32, 1892, 19. 2. 1892, s. 13. (Ještě v roce 1878 upozorňoval článek v pedagogickém časopise, aby si děti kupovaly linkované sešity nebo papír. Učitelé neměli trpět linkování (linování) papíru dětmi až ve škole.) Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)