Zprávy z internetu

  „Nevíš-li, co je to psaní, můžeš si myslet, že s sebou přináší jen malé nesnáze, ale chceš-li podrobné vysvětlení, dovol, abych ti řekl, že je to těžká práce, kazí zrak, hrbí záda, mačká břicho a boky, trýzní ledviny a působí bolest v celém těle. Stejně jako námořník, připlouvající konečně do přístavu, těší se písař, až dojde na poslední řádek.“ Je to přelomový okamžik v životě každého člověka. První školní den. Již od 19. století byla škola v českých zemích jakousi výkladní skříní každé obce, symbolem prosperity, často i předmětem konkurenčního soupeření se sousedy. Školní rok byl oficiálně zahájen na

svatého Václava, v praxi ale až na Dušičky, kdy se ve třídách začínalo topit. Vyučování probíhalo po celý týden kromě středy. Začátkem července probíhaly za přítomnosti faráře zkoušky, po kterých začínaly, navzdory školskému zákonu o docházce do školy, dlouhé prázdniny. Školní tabulka… Mám na mysli onu malou jako dětská písanka velkou tabulku, černou, z břidlice, opatřenou prostým dřevěným rámečkem. Snad byste ji našli někde v muzeu. Pro její přesnější popis musím dodat, že měla postranně malou dírku. V ní byl protažen tenký provázek a na něm visela houbička s hadříkem. Byly to takové drobnůstky, hračičky, avšak pro potřeby prvňáčka nezbytné. Sloužily k jeho prvopočátečnímu psaní. Tabulka měla mnoho nevýhod. Psalo se na ni kamínkem. Taky taková titěrnost. Tenké, jako tužka dlouhé pisátko, křehké, zabalené zpolovice do pestrého papírku, když spadlo na zem, rozbilo se. Jak jinak. U kluků to nebylo nic mimořádného. Mokrou houbičkou z dalekých moří se tabulka umyla a hadříkem vysušila. Prodávali tyto školní potřeby v papírnictvích porůznu roztroušených v městě. Ty moje byly od pana Dvořáčka, „obchodníka chudých“, který byl nejlacinější. Při vstupu do jeho krámku byl strach, že to všelijaké zboží navršené v regálech až do stropu, spadne na hlavu. Ta papírenská změť působila na první pohled jako harampádí a bylo s podivem, že se v tom prodavač vyznal. Když zacinkal nade dveřmi zavěšený zvoneček, objevila se po chvilce jeho postava za pultem v klotovém plášti a vlídně pronesla: „Obsluha vzorná, ceny mírné“. A vskutku. Každý dostal nádavkem obtisk. Z pedagogického hlediska, které nám klukům až tak nevadilo, nebyly tabulky s kamínkem vhodným nástrojem pro psaní, zvláště pro začátečníky. Kamínek dělal tenkou stopu a bylo třeba na něj přitlačit. A to pak nastal koncert, když čtyřiašedesát kamínků začalo skřípat, vrzat. Proto pan učitel, jak to jen bylo možné, sáhl po tužce a písance. Abych byl k tabulce a kamínku spravedlivý, musím poznamenat, že měly i své výhody. Nebo nevýhody? Jak se to vezme. Když se při psaní udělala chyba, naslinil se prst a bylo to. Dražší tabulky měly na rubu pomocné linky vyvedené červenou barvou. To při psaní moc pomáhalo. Proto maminka, když byla domácí úloha, nakreslila na chudou tabulku podle pravítka pomocné linky sama. Vidím to jako dnes. Sedím na nízké stoličce u „stokrdlete“, u svého psacího stolu, v úzké kuchyni nájemného bytu u Mikulíků. Píšu úlohu. Maminka zašívá u okna a co chvíli odskakuje od práce, aby dohlédla jak ten její prvňáček píše. Nebylo to asi moc zdařilé, protože zanechala šití a věnuje se pedagogickému dozoru. Sama prostá žena říkávala: „Aby z tebe něco bylo“. Nechápal jsem smysl jejích slov a omlouvám se: „Maminko, odpusť!“ Malér nastal, když se pracně napsaná úloha smazala. O školní trenýrky. To když bylo teplo, chodili jsme na odpolední vyučování jen v trenkách, bez košile, bosi a dohola ostříhaní. Ta pohoda! Zdroj: Vzpomínky z dětství Jan Kouřil, JEAN, Georges, Písmo, paměť lidstva, Bratislava, Slovart, 1994, 224 s., Kolofón Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)