Zprávy z internetu

  Starý žnec Rozvážně starou rukou svou svírá své kosy rukojeť. Pak rozmach. Řada za řadou pokosu lehá právě teď. — Žne dál a dál, krok za krokem šik ženců. Jdou jak útokem. Sluneční kotouč v dýmu mlh, větvemi když tak projde třpyt, do perel v olšoví by zvlh‘. V jasu jak zdáli slyší znít od lemu lesa sojčí křik, volá ho k práci stálý zvyk. — Už jako chlapec přivyknout musil v jeseni vůni sen a i teď vábí ho to žnout, cítí to zhloubi celý den. Tak píše prosluněná stráň v těch rovných řadách cosi zaň. Žně bývaly

velkým svátkem pro celou ves. Každý kdo měl ve vsi zdravé ruce a nohy, pomáhal na poli. Pole plné zlatavých klasů se brzy zaplnilo zpěvem ženců a vazaček. Když přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně. Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci. Navečer když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu. Prý proto, aby čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat. Práce spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se vázalo několik pověr. Jestliže byl například některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství. Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži. Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali nebo ovazovali obilím ruce a nohy tomu, kdo za nimi jako první přišel na pole se slovy: „Pěkně vítáme pane hosti, do naší práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého krále. Pročež jim přejem, aby hojnou úrodu letos měli a nám na džbán piva dali a přitom se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!“ Ať to byl hospodář nebo někdo z jeho rodiny, byl svázán a musel se vykoupit penězi na pivo. Jinde návštěvníka pole nesvazovali, vazačka nebo žnečka položila před kolemjdoucího dvě hrsti obilí křížem na zem a přitom říkala: „Poníženě vítáme, my to právo máme svázati císaře i krále. I my to právo máme, vyprositi na soudek piva i na sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království“. Když došlo na odvoz obilí z pole, zastavil první vůz u potoka, řeky či rybníka, hospodář vzal z vozu tři klasy, které namočil ve vodě. Činil tak ve víře, že mu obilí ve stodole neshoří. Při cestě z pole nesměl hospodář celou cestu promluvit. Tím ochránil obilí před hlodavci. Hráči, karbaníci a milovníci číselné loterie si brali hrst obilí sváženého z pole doma pod polštář. Sny, které si jim tu noc zdály, byly šťastné a napovídaly mnoho o budoucí výhře.   Zdroj: České tradice, Der Egerländer Starý žnec, Franz Xaver Zedtwitz, Překlady a české texty Jan Mareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora