Zprávy z internetu

  Již na počátku 16. století údajně doporučoval Jan Ámos Komenský zavedení školních prázdnin. Jeho přání se studentům splnilo až v roce 1774, kdy Marie Terezie vydala rozhodnutí, že si mohou odpočinout na 21 dní od studia. Tenhle rytmus začal pozvolna ovládat společnost od zavedení povinné školní docházky, což není, jak se urputně, leč mylně traduje, rozhodnutí Marie Terezie (ta zavedla všeobecnou vzdělávací povinnost), ale až Františka Josefa. Nařízením Josefa II. ze dne 24. května 1786 byly hlavní prázdniny přesunuty ze září a října na červenec a srpen. Poprvé začaly takto prázdniny v roce 1787. Povinnou školní docházku nařídil druhý

školský zákon, tzv. Hasnerův, v roce 1869, a byla osmiletá. Jenže ouha. Zavedením povinné školní docházky přišel pracovní trh o vcelku levnou dětskou pracovní sílu, což si uvědomovali nejen ti, které by komunistické učebnice dějepisu šmahem ocejchovaly jako vykořisťovatele, ale zejména rodiče, kteří potřebovali, aby děti pomáhaly na statku nebo v dílně, a ne aby se flákaly někde ve škole. A tak byla o čtrnáct let později povinná školní docházka zkrácena na šest let, což byl velký krok zpátky, a zasadil se o něj významně pan poslanec František Ladislav Rieger, takto majitel cukrovaru. Zřejmě potřeboval, aby mu někdo levně sklízel řepu. Proč jsou ale s povinnou školní docházkou spojeny tak dlouhé letní prázdniny? No právě kvůli dětské práci. Aby mohly děti v létě na statku pomoci rodičům se sklizní. Přes to prostě nejel vlak ani školský zákon. Prázdniny tedy původně nebyly vymyšleny proto, aby si chudinky děti po namáhavém školním roce odpočinuly. Prázdniny byly vyčleněny na polní práce. Odpočinkem přece byla škola. V minulosti tomu tak rozhodně nebylo a termín prázdnin byl odlišný ve městech, na vesnici, jinak v obecních školách a na gymnáziích. Důležitější než teplotní podmínky bylo, zda není období senoseče, vinobraní nebo žní. Podstatně kratší prázdniny byly v momentě, kdy učitel dostával peníze od rodičů a neměl stálý plat. V letních dnech sice výuka neměla takovou účast, ale učitel měl alespoň co jíst. V Česku končí škola poslední den v červnu a v tentýž den děti dostávají vysvědčení. Tahle úřední listina má relativně krátkou tradici, ona totiž vznikla až za Marie Terezie roku 1774 společně s vydáním prvního školního řádu a tudíž i s ustanovením povinné školní docházky. Vysvědčení žáci tehdy dostávali až po absolvování školy, nikoli jako dnes dvakrát ročně. Hodnotila se docházka, chování a pak prospěch jednotlivých předmětů. Do 18. století bylo jen jakési písemné zhodnocení žáka, které se předávalo dalšímu učiteli. Od doby Marie Terezie mělo vysvědčení tři podoby a to: na odchodnou tj. pro věk 14 roků, kdy žák mohl již školu opustit, propouštěcí do další třídy a frekventační do školy vyššího stupně. Do poloviny 19. století byly na vysvědčení tyto předměty: náboženství, čtení, psaní, počítání. Od roku 1905 byla zavedena některá další hodnocení třeba návštěva školy a to ve stupních velmi pilná – pilná – řídká. Mravy velmi dobré – dobré – prostřední – školnímu řádu nepřiměřené. Pokud měl žák většinu velmi dobrých a žádnou prostřední, měl vyznamenání. Pokud měl tři prostřední opakoval. Počet klasifikačních stupňů se v českém školství několikrát měnil, za protektorátu dokonce kopíroval nacistické Německo, kdy bylo stupňů šest. Po válce se školství navrátilo k českým pěti. Také prázdniny mají docela zajímavou historii, podle různých slovníků znamenají dobu či období, které je v něčem prázdné, přeneseně tedy bez vyučování. Od středověku až do doby 19. století to byly tak zvané vagace, přičemž vagant byl potulný student. Lom 19. a 20. století představoval feerie, což znamenalo tramping a s ním vznik tak zvaných feeriálních osad. A obrození mělo též vagace. Lze tedy z historie odvodit, že naše prázdniny se narodily se vznikem Československa. Zdroj: Školní svět u nás. Böhmerwäldler Jahrbuch 1981, s. 73 Marianne Köhlerová, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)   Prázdniny na Šumavě Myslím na dávná dětská léta, na šťastnou pohádkovou zem, v paměti všechno se mi vrací, jdu známým malým městečkem. Znova si hraju na palouku, dokola zní mi dětský smích, písničky jsou tu všude s námi, když skáčem spolu po mezích. Před vraty kvete starý šeřík, do sna mi voní přesladce. Modré pomněnky, rudé růže kvetou pod okny v zahrádce. V létě tak vábí plody třešní, mám ústa celá od jahod, sousedů hoši na jablka polezou zase přes náš plot. Blatouchy trhám při potoce, u lesa trsy fialek, ze stonků něžných sedmikrásek do vlasů vážu věneček. Dědeček se mnou letos znova pod jedlí najde hříbků pět. Cestou mi bude a já jemu tolika věcí vyprávět. Ještě jednou bych kolem zahrad uličkou známou chtěla jít a za lukami na obzoru spatřit hory jak modrý štít. Je pryč ten ráj a spoušť z něj zbyla: zem plná ruin a zimavá. Cizí lidé mi dětství vzali – kvetlo, kde leží Šumava.