Zprávy z internetu

  První kniha, která vyšla z pera Klostermannova, jeho Böhmerwaldskizzen, je ovšem práce německá, ale jediná vytrysklá z jeho pera. Sbírka črt, vyprávění o zašlých časech či mizejících původně nedotčených míst krásné, drsné, rázovité a autorem dozajista milované Šumavy. Črty ze Šumavy, taková obdoba novoanglického Thoreaua; čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání. Ta nedotčená divočina, již on ještě znával a miloval a viděl nenávratně mizet, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen v báječných knížkách a neuvěřitelných

vyprávěních z dob dávno minulých. Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem. Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků. Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma. Přeneseme se do staré doby. Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou. Ještě pár slov Karla Klostermanna…..„Chodili k nám Češi z kraje a my jsme chodili k nim do Stach a do Strašeni, neuměli jsme spolu mluviti, jen málokterý uměl, a toho měli ve vážnosti, ale bratři jsme byli, rádi jsme se měli; vždyť jsme všichni synové jedné země. Jsme snad Bavoráci? Bůh chraň, abych proti nim štval, ale ten český krajan mi stojí přece blíže, třeba bych jeho řeči nerozuměl; Bavorákům je každý z nás Čechem, ať mluví česky anebo německy…“ Zdroj: Karel Klostermann – Črty ze Šumavy Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora