Zprávy z internetu

  Proti kroupám a bouři říkej toto žehnání: „Počni Pane Bože a já po tvé svaté milosti. Narodil se král nebeský, rozséval na všech polích, a svatý Jan poháněl, a svatý Petr rozséval, a svatá Máří oběd vynesla. Tam ať vás kroupy posílám na trní, na hory, na pusté lesy, tam se berte, přikazuji vám mocí Boží, svaté, milé Máří s pomocí.“ Samotná osoba zaklínače byla opředena řadou bájí a pověstí, lidé si ho vážili a nikdy si nedovolili jakkoli ho oklamat či ošidit, protože předpokládali, že je spojen s temnými silami, které může kdykoliv využít proti nim. Zaklínač měl

kromě osvědčené a nezbytné zaříkací knížky celou řadu fetišů a konal celou řadu ochranných obřadů a úkonů, které měly napomoci při odvádění mračen a které mu měly zajistit pevné zdraví a vlastní ochranu při tomto nebezpečném „povolání“. V první řadě si musíme uvědomit, že zažehnávač a zaklínač nemusí být vždy jedna a tatáž osoba. Je rozdíl mezi zaklínáním a zažehnáváním. Někteří zaříkávači se věnují pouze zažehnávání a sami o sobě tvrdí, že se zaklínání nevěnují a ani to neumí, jiní v tom nevidí rozdílu. Podobně nejednoznačná je otázka, zda-li je morálně správné odvádět mračna na pustá místa, nebo pouze mračna zažehnávat, aby nezasypaly úrodu na pozemcích, které žehnající hodlá ochránit. Zažehnávači užívali při zaříkávání obyčejně „hromový kámen“, který býval dědičný. Vedle toho užívali někteří také oblázku zabaleného v červené látce. Měl-li mít takový kámen divotvornou moc, musel být alespoň rok na stromě (obyčejně na hrušce), nesměl tam však být hozen schválně a také se nesmělo vědět, kdo ho tam hodil. Na Velký pátek se sejmul se stromu, ale ne holou rukou, nýbrž obalenou v bílý šátek; potom se obtočil červeným suknem. Když se látka ušpinila, měla se vyměnit za čistou, a sice vždy na Velký pátek, jinak by kámen moci zažehnávací pozbyl. Základní oděvní součástkou zaklínače byla košile. Kolem ní se také oplétala celá řada pověr. Jakýkoliv oděv, který obsahoval alespoň kousek tzv. „pašijové nitě“, které se spřádaly na Velký pátek, měl ochrannou moc proti zlým duchům. Zvláštní moc pak měla košile ušitá z plátna takto upředených nití, která chránila před bleskem. Zaříkávač nesměl nikdy na sebe vzít košili škrobenou. Jeden zaklínač z Jičínska chránil úrodu zaklínáním, při kterém prováděl jistý rituál, který nemůže zůstat bez povšimnutí. Jde o příklad poměrně unikátní, ve kterém košile hraje přímo hlavní roli. Když totiž muž viděl, že již je čas mračna zaklínat, „chodil po mezi modle se evangelium. Pak položil evangelium na mez, svlékl košili a mrštil jí na zemi. Chvatem sebral evangelium a úprkem, neohlížeje se, utíkal odtud. Hrozivá mračna prý vypustila kroupy na odhozenou košili a roztloukla ji na kousky, že z ní nezůstala nitka zdravá. Tak obětoval dědeček svou vlastní košili, aby odvrátil hrozící pohromu od rodné dědinky.“ V některých oblastech si měl zaříkávač vzít na sebe dlouhý plátěný kabát a na hlavu vysoký klobouk. Dále si měl opatřit žitné zrno, které po tři roky na křižovatce rostlo, takové zrno prý první rok na křižovatce klíčí, druhý rok roste, třetí rok nese klas. Když se blíží krupobití a zaklínač jde s takovým zrnem ať k řece, k rybníku neb k lesům, zažene tam také krupobití. Zažehnávač mohl být vybaven i zvonečkem či škopkem. V Pošumaví měl zaklínač, jakmile první tři kroupy dopadnou k zemi, vzít je ze země a hned spolknout. Na tu stranu, kam pak rukou mávl, na tu kroupy zahnal. Obecní pastýř měl za povinnost odváděl kroupy následovně.: Když při bouřce táhly těžké tmavé mraky, z nichž se ozývalo známé šumění, což bylo svědectvím, že nesou zkázonosné kroupy, vešel pastýř, aby je vedl nad lesy. Přes sebe přehodil bílé prostěradlo, kterým byl zakryt nebožtík, než jej dali do rakve. Prostěradlo převázal kolem boků lýkovým provazem (protože se věřilo, že do lípy blesk nebije). V ruce měl starou zaříkávací, švabachem psanou modlitební knihu po svém otci, také pastýři. Pokud byl v obci, mohl jít normálně, jak zašel za poslední stavení v obci, musel jít pozpátku, v pravé ruce měl modlitby a levou rukou se po každém zablýsknutí pokřižoval a při tom zažehnával. Zíbrt zaznamenal pověru, kdy si měl zaříkávač před zaklínáním vložit pod pravou nohu jitrocel. To, že nezáleží jen na připravenosti a schopnostech zaříkávače, nám dokumentuje další příběh, kde se dozvídáme, že kroupy nepadají jen tak nazdařbůh, ale že po každém provinění, musí následovat trest a není v silách zaklínače takovou bouři odvést, ale v určitém případě ji lze aspoň úmluvou usměrnit. Jeden krupovodič snažil se strašné krupobití od polního osení na pusté hory odvrátiti. Z toho strašného mračna naň cosi volalo: „Marná snaha tvoje! Pusť! Nezadržíš, zavinila jedna baba, co na sv. Marka na holém pecisku pekla placky!‘ Když to naň do třetice tak volalo, pravil zaklínač: „Neuškoď nevinným lidem, ale vyznač babu, která zavinila!“ Načež na poli té baby napadlo krup na mandel zvýše a na jiných polích osení beze škody ostalo. Samotná zaříkání se většinou opírají o bibli. Poměrně často bývá citováno evangelium sv. Jana. O velmi těžkém úkolu zažehnávače svědčí často velmi rozsáhlá délka obsahu. Jednotlivé zaříkávací knížky obsahovaly patrně více různých zažehnání zapsaných k sobě. Je tedy možné, že zaříkávač v případě neúspěšného zaříkávání jedné modlitby, byl nucen pro zajištění úspěchu využít zaříkávání jiné. Z analýzy jednotlivých dochovaných zaříkání také vysvítá, že zaříkávací knížky mezi lidmi kolovaly a byly pro potřebu opisovány, tedy jedna a tatáž varianta se mohla rozšířit na větším území. Poměrně závažnou věcí je však sice minimální, ale patrná proměna zaklínání. Je pochopitelné i pravděpodobné, že při opisu mohl udělat písař chybu, byli bychom více překvapeni, kdybychom žádnou chybu nenašli. To by ale z hlediska pověrečného lidu a jeho představy mělo zcela nepochybně nedozírné následky. Prakticky v každé pověsti či vzpomínce na zaříkávání se setkáme s faktem, že pokud by se zaříkávač jen o jediné slůvko přeřekl, či se jen zadrhl, kroupy měly utlouct jak zaříkávače tak blízký kraj. Takový špatný písař by pak zcela určitě za svou chybu zaplatil. Přesto však drobné obměny ve stejném zaříkání nacházíme…   Zdroj: Turek, K.: Zvonění proti mračnům v městě Sušici. Český lid 28, 1928, Závrt, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, . Smola, J.: Zaklínání mračen, Teplý, F.: O mocných modlitbách a požehnání proti bouřce, Antl, V.: Zprávy starodávné o čárech a kouzlech. Český lid 21, 1912 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora