Zprávy z internetu

  Lidé odedávna při své každodenní práci, jako byly výkopy základů na stavbu domu, obdělávání pole či klučení pařezů v lesích, přicházeli do styku s řadou pravěkých či starověkých nástrojů, o kterých si toho nedovedli moc představit. Ve vztahu k těmto nápadným jevům, překračujícím rámec praktických znalostí, si lidé vytvářeli vlastní svět výkladů. Náhodné archeologické nálezy se tak přičinily ke vzniku řady pověr, zvyků, pohádek a pověstí. Zvýšený zájem nejen o hromové klíny, ale o všechen archeologický inventář, nastal s nástupem romantismu. Samotný výklad lidových pověr o „hromových klínech“ byl pro řadu zájemců romantismu i badatelů pozdější doby dosti nejednotný

a rozporuplný. Za zmínku stojí svérázný názor faráře Františka Petera Rozhonického, který tvrdil, že: „pověra vznikla v lidu již dávno za pohanských časů a pohanští kněží tento nesmysl podporovali, vidouce v něm hojný pramen monopolu čili samoprodeje takových kamenů pro měšec svůj. Proto nejspíš dávali tajně vyrábět vrtané kameny, strkali je pod posvátné stromy, tam je pak po bouřce nacházeli a vnutili lidem představu, že jsou posvátné, aby je chtěli dávat svým drahým do hrobů a kupovali je od nich.“ Od druhé poloviny 18. století začíná postupně převládat tvrzení, že jde o lidské výrobky užívané v době pravěké. Přesto ještě Otakar Pertold v polovině 20. století uvádí: „Ještě když jsem byl malý chlapec, ve východních Čechách velmi ceněný fetiš byl hromový kámen. Bývala to spečenina křemenitého písku, zřejmě utvořená za značného žáru. Není vyloučeno, že snad opravdu to býval produkt úderu blesku do křemenité půdy. Nasvědčovalo by tomu, že to býval předmět velmi vzácný a že míval někdy podobu rourovitou. Sám jsem viděl jeden exemplář dokonce kořenovitě rozvětvený. Věřilo se o něm, že chrání před všemi možnými škodami a vyvolává příznivé čarovné síly.“ Hromový kámen nebo klín byl místně nazýván i hromová střela, což znamenalo paprsek. Hromový kámen představuje v lidovém podání předmět, který při bouřce padá spolu s bleskem. Čím je blesk silnější, tím je kámen větší, tím hlouběji se zarývá do země a tím také delší dobu stoupá k povrchu. Některý se zjeví v sedmi dnech, jiný v sedmi měsících, a nebo v sedmi letech. Hromový kámen letí k zemi tak obrovskou rychlostí, že jak prolítává vzduchem nelze jej prakticky ani spatřit. Pouze je vidět záblesk, který je ve finální podobě chápán jako blesk. Tento kámen, ač je poměrně malý, dovede rozbít či zapálit vše, co mu přijde do cesty. Někdy se může objevit prakticky hned po dopadu. Proto někteří lidé důsledně bouři pozorovali a spatřili-li blesk, šli hledat místo dopadu. V jeho okolí pak kámen hledali na povrchu, nebo často i pod kořeny bleskem roztrhaného stromu. Toto místo bylo už od nejstarších dob chápáno jako posvátné, a ne vždy si člověk dovolil s tímto místem zahrávat. Jedna z pověr tak tvrdila, že odnese-li si někdo domů na topení dřevo nebo třeba jen třísku ze stromu, který byl poražen bleskem, musí jeho dům za další bouřky určitě padnout popelem. Vše čeho se blesk dotkl, bylo už od dob prastarých považováno za nedotknutelné. Jako hromový kámen je z dnešního hlediska chápán především pravěkým člověkem vytvořený artefakt v podobě klínu, sekery či sekeromlatu, ale třeba i kuličky. Hromové kuličky se hledávaly po první jarní bouřce. Tyto kuličky mohly mít původní funkci pravěkého přeslenu či setrvačníku vřetena. O hromovém klínu ve tvaru sekeromlatu se občas věřilo, že otvor v něm provrtaný pro nasazení topůrka je vyražen úderem blesku a kámen tím získává větší magickou moc. Hromový kámen mohl být i meteorit. V raném středověku se s oblibou sestavovala a četla tzv. „lapidária“, knihy o kamenech a jejich vlastnostech. Hromový kámen tu zastával místo z nejvýznamnějších a jeho magické vlastnosti měly usnadňovat porod, dále měly mít dobrý vliv na růst dětských zubů, chránit před přízraky a přinášet štěstí. Ten, kdo nosil hromový kámen při sobě, měl být chráněn proti zasažení bleskem. Ochrana se vztahovala i na dům, dokonce i prý na celou obec. Hromový kámen dával svému majiteli určitou prestiž a nalezneme jej i mezi vzácnými dary. Tak např. Jindřich IV. dostal roku 1181 mezi jinými dary od císaře Alexia Komnena také hromový kámen zasazený do zlata. Pravěký sekeromlat vsazený do stříbra nazývaný „kladivo sv. Martina“ byl uschován v kostele v holandském Utrechtu v polovině 14. století. Několik hromových klínů se uvádělo i v seznamu sbírky Rudolfa II. Hromový klín byl uznáván prakticky po celý středověk i novověk většinou učenců i laické veřejnosti. Co se týče původu hromových kamenů, někteří praví, že: „když hromová střela v letění na zem jakýkoliv kámen trefila, jej svou ohnivou mocí prorazila a v ten obyčejný způsob, malého černého brouska promění.“ Jiní zase vypravují, že: „hromový kámen nic jiného není než ta sama střela, kterouž rozhněvaný Bůh, buďto po zlém duchu, jenž v povětří vichří a kroupy pro čarodějnice tluče – aneb také po zlých lidech – v prchlivosti bije a pere, v kameň změněná jest, a protož prej také, poněvadž přímo z ruky boží na zem přichází tak znamenité byly k hojení jak lidských, tak i hovadských neduhů nabývá.“ Každý pověrečný hospodář a hospodyně pečovali o to, aby mohli zázračný hromový kámen vlastnit. Toho využívali i různí podvodníci, kteří vyráběli kameny podobné hromovým, ty očuzovali, aby měli tmavší, méně přirozenou barvu, a za draho pak pověrečným hospodářům prodávali. Kámen bylo možné koupit na jarmarcích, na pouti nebo třeba od podomního obchodníka. Pravý hromový kámen se ani na nejparnějším slunci nezahřeje, před blížící bouřkou se měl potit a při bouřce se měl hýbat. Pravost kamene se dala rozpoznat i tím, že se omotal provázkem, vložil do ohně a provázek zůstal ohněm neporušený, Kámen se dal také poznat po sirném zápachu. Kdo takový kámen zdědil, koupil nebo nalezl, měl mít zajištěné štěstí. Ke kameni se choval jak k jisté svátosti a často jej schovával jako klenot spolu s nejcennějšími svými věcmi do truhly či pokladnice. Vedle ochranné funkce byl hromový kámen využíván především k léčení a zahánění všech možných neduhů, včetně zlých duchů, kteří většinou byly příčinou všech nemocí. Někdy tento kámen dostal i druhotné pojmenování „lékující“. Místy se užívalo při léčení dobytka černých klínů a při léčení lidí šedých, ale obecně se věřilo, že pravý hromový kámen zastane obě funkce. Prášek naškrabaný z hromového kamene a vypitý s vodou, vínem či kořalkou, měl stejnou moc jako kámen sám a užíval se jako léčebný prostředek. Větší uplatnění měl hromový kámen v celkové podobě. Hromový kámen dále získal na síle, byl-li potírán svěcenou vodou nebo vodou z léčivé studánky. Nemocné místo se klínem potíralo, nebo se mohl na postižené místo dlouhodobě upevnit. Kámen se mohl i namáčet či vařit, čímž vznikla léčivá voda či nápoj. Kámen se dával dětem do kolébky, rodičkám při porodu do ruky a šestinedělkám do postele. Tříska ze stromu, kam uhodil hromový klín, měla pomáhat proti bolesti zubů. Potíráním spánků hromovým kamenem se léčila bolest hlavy. Hromový klín se užíval i při onemocněních krku, při krticích, zvaných též boule na krku a tuberkulóza mízních uzlin. Tato nemoc se léčila přiložením kamene, potírání jím a křižováním, často i doplněné zaříkáváním. Hromový kámen pomáhal při bouli na hlavě i různých oteklinách, ty se jím zpravidla zatlačovaly. Velkou úlohu sehrál hromový kámen také při léčení domácího zvířectva, především dobytka. Na rozdíl od léčení lidí byla tahle praktika více utajována a zaříkání více střežena. Při léčení lidí také často docházelo k situaci, že si hromový kámen půjčovali i od přespolního souseda. Zdroj: Červinka, I. L.: Porůznu nalezené nástroje kamenné (tzv. „hromové kameny“). Časopis Vlastivědného spolku muzejního v Olomouci 9, 1892, Klecanda, J.: Hromové kameny (předhistorické mlaty) v 15.a 16. věku. Český lid 10, 1901, Hrabě, V.: Zažehnávání nemocí, kouzel a bouřlivého počasí. Český lid 12, 1903, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)