Zprávy z internetu

  Vzpomínám jedno nad jiné populární – Šumavské bylinné. Oh, kde jsou doby, kdy toto lahodné maltózové víno (vyrobené z ječného sladu), vyráběné firmou zdejšího vimperského lékárníka a majitele firmy Bohuslava Budínského (1882-1973) bylo všude. Byla to vimperská receptura a šumavská firma vyráběla čaje, ovocné kompoty, bylinné víno a další produkty. Na svou dobu velmi dobře vybavená lékárnická laboratoř nabízela ideální zázemí pro vývoj a přípravu nápojů. Různá vína železitá, ovocná, všelijaké hořčáky byly také běžně v sortimentu firmy. Speciální vína obohacená o bylinky se užívala již ve starém Egyptě. Také středověcí bylináři věděli, že macerovat byliny v alkoholu je

nejlepší způsob, jak využít jejich účinné látky. V 19. století mohli lékaři tato bylinná vína dokonce předepisovat na lékařský recept. Toto šumavské víno bývalo k mání v každé drogerii. Vyrábělo se macerací bylinek, jak léčivých, tak koření běžně používaných v kuchyni. Drobní materialisté a lekárníci se svými recepturami zmizeli a tím i jejich taje. Mykoprodukta Vimperk, která navázala na výrobu, neslavně skončila, tak jako ostatní firmy v regionu po roce 1990. Netrvalo dlouho a obyvatelé Šumavy objevili možnost využívání kořene hořce jednak k výrobě likérů a také pro farmaceutické účely. Lidé ho používali již v dávné době. Věřili, že žvýkáním kořene každý den ráno před jídlem si zaručí dlouhověkost. Horký odvar v zimě je chránil před zmrznutím. Hořcové víno platilo za lék čistící játra a ledviny, odstraňující křeče. Odvar se používal na omývání hnisavých ran. Kořeny hořce panonského se používaly k výrobě likérů a na jiné farmaceutické účely. Jen v lékárně ve Vimperku bylo prý v předválečných letech zpracováno 150 kg sušené drogy ročně a floristické údaje z období mezi dvěma světovými válkami upozorňují na nebezpečí úplného vymizení hořce z oblasti Šumavy, pokud nedojde k jeho přísné ochraně. Kořen hořce je nepostradatelnou přísadou při výrobě likérů. Používá se na rozdíl od farmacie většinou kořen fermentovaný, který sice obsahuje méně hořčin, tedy hlavních účinných látek, ale extrakt je více aromatický. Nefermentovaný kořen má ostřejší chuť, kterou známe např. z fernetu. Hořec panonský, zvaný též šumavský (Gentiana pannonica) je alpský rodák a symbol Šumavy, je v oblasti vrcholové Šumavy bezesporu nepřehlédnutelnou rostlinou. Na Šumavu se hořec panonský, dostal počátkem holocénu (asi před 10 000 tis. léty), koncem poslední doby ledové, kdy odlesněné území dovolovalo této světlomilné rostlině úspěšnou migraci z Alp. S osídlováním Šumavy lidmi došlo k odlesňování. Tím se hořci panonskému vytvořily podmínky pro spontánní šíření a v 19. století byste se s ním mohli setkat na téměř na všech šumavských loukách. Ve třicátých létech 20. století bychom se s touto rostlinou mohli setkat již jen velmi vzácně na několika zbytkových lokalitách. Pomoc ale přišla, odkud by ji nikdo nečekal. Ač ve své podstatě zrůdná „železná opona“ měla v tomto případě pozitivní vliv – hořec panonský za ní našel klid k regeneraci a mohl se tu rozrůstat, takže se později mohl z nepřístupných hraničních zón začít vracet zpět na svá dřívější stanoviště.Pokud navštívíte v první polovině srpna oblasti Šumavských plání, jistě narazíte na mohutný, temně nachově kvetoucí hořec, který místy zdobí louky, okraje cest nebo břehy potoků. Hořec panonský se vyskytuje v České republice pouze na několika málo lokalitách Šumavy. Opravdu stojí za to se zastavit a prostě se chvilku kochat tou krásou … Zdroj: Naše flora Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora