Zprávy z internetu

Susanne Jicha (1889-1932). Jen málokdo ví, že ta hvězda operní scény byla šumavskou rodačkou z Vimperka.. Její otec sem do Vimperka přišel ze Švýcarska a založil tu kvetoucí továrnu na výrobu zboží z kosti a ze slonoviny (Bein- und Elfenbeinwarenfabrik J.A. Jicha, ještě po druhé světové válce krátce existující pod českou národní správou jako Umělecké řezbářství J. A. Jícha, v roce 1947 se třemi dělníky a třemi učni). Na obchodní škole v Plzni měla nabýt vzdělání pro práci v otcově podniku. Tam je ale objeven její hlas a ona se vrací domů s prosbou: „Mami, nech mě jít k divadlu!“ Rozpoutá

se tuhý zápas. Matka Jicha se posléze rozhodne dát svou dcerku do Prahy k učitelce Marii Nedbalové, sestře skladatele Oskara Nedbala. V tichosti doufá, že se odtud vrátí s nepořízenou. Posudek zkušené učitelky zní však jasně: „Takového hlasu je pro operetu škoda, ten patří do opery!“ Teď nadešla léta vážné a usilovné práce. Přese své mládí dokázala Susanne soustředit se celou svou myslí i vůlí jen na hudební a pěvecké studium. Zůstala ušetřena ponižujícího hledání prvního angažmá na malé scéně a brzy po dokončení svých studií se jí naskytlo místo u Německého divadla v Praze. Hned jako první větší roli zpívala titulní roli v Bizetově Carmen. S obzvláštní láskou a s hlubokým vcítěním zpívala v Mozartových operách: Bastiena v Bastienovi a Bastience, Cherubina ve Figarově svatbě aj. Susanne Jicha vyzrála ve velkou interpretku rolí oper Wagnerových, v přesvědčivou umělkyni výrazu, ztělesňující s hlubokým prožitkem a lidsky dojemně postavy Brunhildy, Kundry, Salomé, Elektry, Fidelia a Isoldy – všechny ty tragické, vášnivě pohnuté ženské charaktery hudebních dramat, které nejen snad hrála, nýbrž přímo prociťovala a žila. Ba, činila tak na scéně zároveň dvakrát: jako zpěvačka hlubokého hudebního chápání i jako nesmírně talentovaná herečka. Všem, kdo ji znali a slyšeli, zůstane nezapomenutelnou její Isolda, s níž se loučila s Prahou i s operní scénou vůbec. Po sňatku se slovy: „Jen jeden z nás dvou může dělat kariéru!“ zřekla Susanne Jicha navždy své tvůrčí dráhy a následovala svého chotě, kapelníka Hanse Wilhelma Steinberga, do Frankfurtu nad Mohanem. Teď už nacházela štěstí jen v jeho umění, v jeho slávě a především v tom, nebýt mu jen ženou. Známý a ceněný dirigent beze své manželky neabsolvoval jedinou zkoušku orchestru. Susanne ho doprovázela i na jeho rozsáhlých uměleckých turné, která se jistě neobešla bez trmácení a únavy. Na posledním z nich – bylo to v Rusku (1932) – se zhroutila a z úderu záludné choroby se již nevzpamatovala. Věděla, jak je na tom, ale až do posledních dnů si zachovala své laskavé sebeovládání a překypující humor, pro který ji milovali všichni, kdo ji měli to štěstí zaživa poznat. Velký je zármutek hudebního světa nad předčasným skonem velké umělkyně, věrnou památku ji však jistě zachová i její rodná Šumava. Zdroj: Maria Anna Waldek Maria Anna Waldek:  Když 1. května 1930 slavilo vimperské Steinbrenerovo nakladatelství 75. výročí svého zrodu, hrála se v místním kině Felixe Pohla slavnostní hra, jejímž autorem byl Franz Eduard Hrabe a ve které sehrála vlastně hlavní roli dobré víly města řečené Winterbergia právě autorka přepisu staré pověsti Maria Anna Waldeková. Narodila se tu ve Vimperku 21. října 1897 jako dcera Fritze Waldeka a jeho ženy Marie, roz. Steinbrenerové, vnučky zakladatele slavné firmy (tomu byla věnována i ona slavnostní hra s názvem Johann Steinbrener – seine Werke in aller Welt). Bydlela ve Waldekově vile při městském parku, domě, který byl ve Vimperku pojmem. Přátelé jí říkali Tatschi, většinou barevně ilustrované dětské knihy od Steinbrenerů doprovázela veselými verši.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)