Zprávy z internetu

Bylo to ještě v dobách, kdy se používalo výhradně fotografické desky. Fotograf musel vklouznout pod černou plachetku, aby všechno předem nastavil. Před ním seděla stará Tomalka, připravená na snímek v napjatém očekávání věcí budoucích. Ticho přerušila fotografova slova: „A teď se pěkně podívejte semhle dovnitř!“ a ukázal na čočku. Stará selka se hnula směrem k přístroji, aby vyhověla udanému pokynu co možná doslova. Byla Popeleční středa a můj otec, který hrál s Niglovou kapelou z Kaltenbachu, před chvílí dorazil domů po třech dnech a nocích nepřetržitého hudebního účinkování na masopustních zábavách. Kapelník Niegl Martin měl dřevěnou nohu a když se

něco nedařilo, dokázal se rozzuřit až k nepříčetnosti. Hrozil pak svým drvoštěpům, pašerákům a pytlákům ze šumavského zapadákova, že si tu svou dřevěnou nohu odšroubuje a tou po jejich tupých makovicích, prolezlých bavorským šňupavým tabákem, zatančí tak důkladně, až se jim ten šňupavý tabák bude prášit z nosních dírek. V naší světnici seděli jen podomní obchodníci, kterým prošly doklady. Když se na úřadě žádalo o nový průkaz, bylo k tomu třeba fotografie. Chudák tatínek, jediný fotograf amatér v obci, měl teď každému stvořit podobenku, aby se nemuseli jeden den, každý trmácet do Vimperka do profesionálního ateliéru. Posílal tedy jednoho po druhém ke zdi, aniž by si ovšem všiml, že právě nad jejich hlavami visí misník s nádobím. Měl dost práce s fotografováním samým. Schworzei Heinrich, jak se mu po chalupě říkalo, měl cestu do Plzně. Když mu prohlíželi na hranici protektorátem pas, div úředníka netrefila mrtvice. Rovnou na temeni hlavy trůnil našemu šumavskému cestujícímu hrnek, jinému z těch, co u nás ve světnici pózovali, zase kafemlejnek, každému vlastně něco, co se jen najde v polici s nádobím. Když ta kontrola zase přišla k sobě, velice ji ovšem zajímala adresa toho povedeného šumavského fotografa. Náš Kaltenbach Pozdrav Bůh les, ptačí zpěv, domov, divukrásný zjev, jak vídávám ho často v snách, nastokrát drahý Kaltenbach! Dobrá je tu voda, vzduch, v ochraně nás chová Bůh, stráž andělská střeží svah se vsí jménem Kaltenbach. Zjara když je samý květ, v slunci když se počne skvět, když vichr nocí vyje v tmách, vždy je krásný náš Kaltenbach! A v zimě když tu bílý sníh v metr vysokých závějích kryje i šindel na střechách, hřeje vstříc domov – Kaltenbach!   Zdroj: Kaltenbach – Heimat im Böhmerwald,Ingeborg Streinzová, Martha Peterová, přeložil Jan Mareš Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora