Zprávy z internetu

  Maria zůstala s Ježíšem u kříže sama……Je nutné se naučit, jak být nablízku utrpení, jak zvládat situace, kdy přijde bolest. Je potřeba objevit soucit. Být soucitný znamená kráčet s těmi, jež sužuje bolest, rozumět jim a těšit je, a především je milovat a zůstávat s nimi… Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.Nejdůležitější den z celého roku je právě Bílá sobota – den, na jehož sklonku Ježíš vstal z

mrtvých. Dle starodávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Oslava vzkříšení tak začíná již v sobotní podvečer. Noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš procitl, je nazývaná Velká a odtud pochází název Velikonoce. Název Bílá je odvozen od bílého obřadního roucha, který v tento den nosili nově pokřtění. Na rozdíl od Velkého pátku je sobota dnem radosti a nové naděje. V kostelech se ozývá zvuk varhan a znovu se také rozeznívají kostelní zvony. Při rozeznění kostelních zvonů, které se dle tradice „navrátily z Říma“, lidé na zahradách třásli stromy, aby se urodilo hodně ovoce. Dalším symbolem tohoto dne je oheň. Obřad svěcení ohně je již 12. století starý. Před vigilií, tedy noční bohoslužbou, se posvětil oheň rozdělaný venku před vchodem do kostela. Říká se mu též Jidášův oheň. Od něj se zapalovala obřadní svíce „paškál“, od ní si pak svíčky zapalovali i věřící. Mnozí si však domů nosili přímo žhavé uhlíky z obřadního ohně, aby s nimi zažehli nový plamen v kamnech. Popelem z posvěceného ohně se posypávaly louky, uhlíky se ukrývaly také za trámy, aby dům chránily před ohněm a bleskem, ve chlévech ochraňovaly dobytek před uštknutím a nemocemi. Církev proti takovým pověrám vystupovala, a tak ještě na začátku 20. století nařizovala, aby byla ohniště z „pálení Jidáše“ zalita vodou a zbytky uschovány. Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Vzkříšení, při které vesnicemi procházelo procesí, s tímto zvykem se můžeme místně setkat dodnes. Ráno před východem slunce bylo nutné důkladně vymést smetí ze stavení, nejlépe novým koštětem. Věřilo se, že takové opatření zabrání tomu, aby se v domě držel hmyz. Z ohořelých dřívek zbylých po Jidášových ohních se vytvářely křížky, které se nosily do polí, aby ta byla úrodná. S Bílou sobotou se pojí zvyk zvaný „chodníčky lásky“ nebo „chodníčky zamilovaných“. Mladí zamilovaní chlapci malovali či vysypávali pískem chodníček, který vedl k domu jejich milé. Před východem slunce se někde děvčata umývala rosou, aby byla pěkně bílá a nenaskákaly jim pihy. Starým zvykem je i třesení ovocnými stromy, aby se probudily a dobře rodily. Někde se tyto stromy postřikovaly vodou nebo dokonce potíraly těstem zadělaným na mazance. Na Bílou sobotu je nejvyšší čas vypravit se pro vrbové proutí. Na Bílou sobotu se ve velkém pečou beránci a mazance. K obědu se mnohde podává též polévka z čerstvých jarních bylinek. Mezitím se vaří a zdobí vajíčka. Vigilie ukončuje dlouhý půst a lidé se mohou pustit do oblíbených pochoutek. Beránek se rozkrajuje po příchodu ze mše oslavující Ježíšovo vzkříšení. Dovolené jsou i klobásky a nádivky. Tradičním pečivem jsou tzv. podplamenice. Jedná se o placky ze žitné mouky, jež se před pečením sypou solí a kmínem. Děti jistě milovaly hnětýnky, což bylo sladké vykrajované pečivo. Pravé hodování však přichází až na Boží hod velikonoční. Zdroj: Bílá sobota a velikonoční noc Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)   VELIKONOČNÍ TRADICE: Modré pondělí VELIKONOČNÍ TRADICE: Žluté úterý VELIKONOČNÍ TRADICE: Škaredá středa VELIKONOČNÍ TRADICE: Zelený čtvrtek VELIKONOČNÍ TRADICE: Velký pátek