Zprávy z internetu

  Vejce je jedním z fenoménů přírody, které lidé přenesli do svého duchovního světa a do svých rituálů. Zdrojem rozmanitých představ a s nimi spjatých obřadů je zárodek života, skrytý v tvrdém obalu skořápky. Starou víru v životní sílu skrytou ve vejci adaptovalo křesťanství ve smyslu podobenství Zmrtvýchvstání Ježíše Krista se včlenilo vejce do velikonoční liturgie a obřadů. Velikonočnímu vejci jako svěcenině, a zvláště vejci snesenému na Zelený čtvrtek, se dostalo v lidové víře zvláštní důležitosti, byla mu připisována mimořádná síla. V německé lidové tradici mají tato vejce označení Antlasseier (Antlassoa, Onlossaa, „vejce prominutí“). Vejce Zeleného čtvrtku zůstávalo čerstvé po

celý rok, pomáhalo od zimnice, bylo zvykem přetírat jím ruce a nohy, aby nebolely, obličej, aby se na něm nevyrazila vyrážka. Pojídání takových vajíček, někdy i se skořápkou, mělo posilující účinky. Na Chodsku byla určena hospodáři a všem mužským členům domácnosti. Když se vraceli z kostela, nesla jim hospodyně posvěcené „zelenočtvrtkové vejce“ vstříc, aby je snědli dříve, než vejdou do domu, když se předtím postili. V německých vesnicích na Klatovsku vybíraly staré ženy Odlassoja rukou v šátku, aby se jejich síla neoslabila, do kostela je přinášely červeně zbarvená a na jenom konci otevřená, aby „svěcení přišlo dovnitř“. Se svěceným vejcem je spjat obyčej společného pojídání vejce na Boží hod velikonoční jako první jídlo po příchodu z kostela; udržuje se ve věřících rodinách i dnes. Symbolizovalo soudržnost rodiny, zabezpečení zdraví, ochranu proti škodlivým silám, vyvedení na správnou cestou, když člověk zbloudil, a to v reálném i v přeneseném smyslu. „U nás jsou tak velké lesy, že můžeš lehce zabloudit. Když se to jednomu stane, pak má hned myslet na pojídání vajec na Velikonoční neděli a hned najde správnou cestu.“ Obyčej má více variant: buď se vejce dělilo v kruhu rodiny, anebo je dostal každý. „Před obědem dostal každý z domácích vejce, které bylo na velký pátek uvařeno. Vejce mají si mezi sebou vyměniti. Vzpomene-li si bloudící na toho, s kým na Boží Hod vejce měnil, jistě přijde na pravou cestu. Dobytku, aby nebloudil, má se dát po kousku toho vejce“. Zprávy z Chodska dosvědčují přinášení vajec do kostelů jako obětní dar pro uzdravení nemocného dítěte. Jako obětní i daňové je možno interpretovat vejce v obyčeji ze Zelené Lhoty u Nýrska. Ženy přinášely o pouti konanou na první květnovou neděli koše vajec ke kapli sv. Kunhuty na vrchu Brennet a pokládaly je na dřevěný stojan; vejce náležela duchovnímu správci. Oběť vajec měla posloužit na ochranu před onemocněním zimnicí. Onu zvláštní sílu vejce, ať ve smyslu ochranném nebo posilujícím, zvyšovalo svěcení a barvení na červeno. Vejce bylo častým komponentem obyčejů spjatých s narozením dítěte. Přinášet novorozenci vejce při první návštěvě bylo součástí kmotrovské péče a je známo i v tradici jiných zemích. V magických úkonech se sledovalo zabezpečení zdraví, hladké tváře, dobrého hlasu. Tak se vkládalo dítěti do první koupele, aby bylo kulaté, hladké, hezké, pro štěstí, aby nezabloudilo, do peřinky, aby se z ní brzo vykulilo, tedy brzy běhalo.Někde se dítěti dalo pojíst na měkko uvařené vejce snesené od mladé slepice, aby brzy mluvilo. Na Šumavě se taková vejce přiléhavě nazývala Plappereier. V některých oblastech zvala porodní bába malé děti příbuzných a sousedů na smývánky. Vložila do koupele vajíčko a děti jedno po druhém si je braly a novorozenci jím tvářičku pohladily, aby byla kulatá. Víra, že se životní síla vejce může přenést na jiné, že povzbuzuje růst a zdar zasetých plodin, ochraňuje před škodlivými vlivy, se uplatnila v magických praktikách při zemědělské práci s cílem zdaru úrody na poli a ve chlévě. Takovou sílu v sobě skrývala vejce snesená na Zelený čtvrtek a vejce svěcená na Boží hod. Tak se při jarní setbě vejce nebo skořápka přidávaly do zrna pšenice, aby nebyla snětivá, aby byla pěkně žlutá, červená vejce se zahrabávala do rohů pole, aby mělo obilí plné klasy. Také někde hospodář koulel svěceným vejcem kolem žita, na pravém rohu pole je pak s mazancem společně s hospodyní snědli a skořápky na místě zahrabali. Říkalo se tomu „svěcení žita“. V Nýrsku zavěšovali sedláci posvěcené vejce, vložené do pytlíku, do chléva, „aby čarodějnice nemohla dovnitř“. Opatření znamenalo, že „štěstí je uvnitř, že se nemůže žádné neštěstí přihodit“. Starobylým agrárním rituálem, spjatým se začátkem jarní orby, je oběť chleba a vejce, zaznamenaná v západních Čechách na Chodsku, Plzeňsku, u německého etnika na Šumavě. Při prvním výjezdu na pole kladli mezi pluh a potah kus chleba a vejce s odůvodněním, aby byla hojná úroda. Když pak pluh přes ně přejel, darovali obojí žebrákovi. Vejce ochraňovalo dům před bleskem, ohněm i jinou pohromou. K tomu měla napomoci praktika, podle níž vejce snesené na Zelený čtvrtek a svěcené se házelo přes stavení a zakopalo v místě, kam spadlo. Představa života skrytého ve vejci je základem jeho použití jako stavební oběti, o čemž svědčí nálezy skořápek v základech středověkých domů. Velikonoční koledování o malované vejce se stalo obyčejem různých vrstev společnosti, duchovní i světské. Kronikář kláštera u sv. Jiří v Praze v polovině 14. století zapsal, že kanovníci kostela dostávali při velikonoční koledě od abatyše kláštera peníze, víno a po osmi barvených vejcích, což se opakovalo ještě na den patrona kostela. Také duchovní chrámu sv. Víta o Velikonocích koledovali u biskupa, později arcibiskupa, a dostávali po několika barevných vejcích. Prameny 16.–18. století se zmiňují o chození chlapců a děvčat pomlázkou ke kmotrům, které prosí o vejce, o věřících, kteří svěcená a obarvená vejce si darem posílají. Obdarování vejci se dotýkalo kmotrovských, příbuzenských, milostných, přátelských i sousedských vztahů. Vejce se dávala dětem, mládencům, kmotřencům, učitelům, kněžím, posílala se vojákům. Povaha vztahu se odrážela ve výzdobě i v počtu darovaných vajíček, ve formě darování, jež mělo regionálně různou podobu, zvlášť v milostných vztazích. Tak na Chodsku mělo dát děvče svému ženichovi „celý vaječník“ (tj. snůšku vajec ve statku za jeden den) červeně obarvených vařených vajíček, mezi nimiž mělo být několik malovaných „strak“.To vše s kouskem calty zabalené v šátku; chlapec si pro to přišel zpravidla večer na Boží hod. Reklamy v časopise cukrářů a pernikářů „Labužník“ v roce 1903 nabízejí zájemcům velikonoční vajíčka různých druhů, z tragantu i z cukru, „otvírací i zavřená“, „kukátková“. O tom, co vše bylo možno vidět ve velikonočních výkladech obchodů v roce 1895, a co bylo k dostání, sděluje článek v Lidových novinách. „Procházejte se městem a zastavte se u kteréhokoli krámu chcete, nechť cukrářského, nechť s ozdobným zbožím, všude vidíte za výkladní skříní krámu velikonoční vajíčka, velikonoční beránky, kohouty, jak snášejí vajíčka, zajíce snášejícího vajíčka, koťata, veverky a bůhví co ještě, vše tak roztomilé. Tak něžné, tak unylé, jak to jen vymýšlivý velikonoční průmysl provésti dovede. (…) V jedné ulici např. je v jednom krámu s kandity velikonoční vejce ohromné jako Herschlův obrovský teleskop, když se podíváte dovnitř vejce, pohlížíte na krásnou krajinu, jíž se procházejí zamilované páry, v některých vajíčkách jest cukroví, v jiných opět jiné pochoutky. Fantasie má nejširší pole a tvoří největší nemožnosti. Zkrátka, velikonoční průmysl vyznamenal se opět letos a nabízí vám pravé poklady svátečních dárků.“ Žádoucím velikonočním dárkem dětí v rodinách byla cukrová vejce, kupovaná na velikonočním trhu. Uvnitř byl z papíru plasticky zhotovený výjev (jesličky, Ukřižování) zakrytý celuloidem, aby bylo vidět dovnitř. Náplň zobrazující náboženské symboly a scény se vkládala i do skořápky pečlivě rozříznutého slepičího vejce.   Zdroj: Velikonoce. – Český lid 2, 1893, s. 599. Díly na Chodsku, Jindřich Baar. Vyprávění Barbory Seidlové ze Silberbergu/Stříbrné Hutě na Českokrumlovsku zaznamenal Josef Blau (1902, s. 227), Josef Čižmář, Lidové léčení v Československu. Brno 1947, s. 239 Jan Soukup, Staročeské výroční obyčeje, slavnosti, pověry, čáry a zábavy ve spisech Tomáše ze Štítného. Výroční zpráva c.k. České reálky v Plzni za školní rok 1902/1903. V Plzni 1903, s. 7. A. Hoffmann, Chodské kraslice-straky. In: Z Chodského hradu 11, 1984, s. 39 Připravuje: Miroslav K1US ANDRES Foto: archiv autora