Zprávy z internetu

Eliška Krásnohorská: Jako čaroděj v magickém kruhu stojí před námi Boubín ve svém rajském okolí, ať s kterékoli strany, ze kterékoli dálky se všine v rozhled, vždy na něm trůní velebností královskou a vždy u jeho podnoží rozložen obraz neskonalé svěžesti a líbeznosti. Schreiner (Bobík) pak odkudkoli se objeví v jeho sousedství zraku se svým jednostranným trčícím zubem, vždy jest pravidelné kupě Boubína malebným na obraze doplňkem. Nejstarší listina, v níž se Solná Lhota poprvé vyskytuje, je až roku 1720, pochází z roku 1359 (tam je v listině Karla IV. vydané na Karlštejně potvrzující vlastnictví Peška /Petra/ z Janovic a

synů jeho bratra Herbarta /objevuje se v ní poprvé označení „solna czista“/ ve výčtu více obcí kolem Vimperka uváděna i „Sklenarzowa Lhota“, podle některých autorů dnešní Skláře /německy Glashütten/. Lze s jistotou říci, že tu už předtím nějaké sídliště musilo existovat. Solná Lhota leží na „prostřední“ Zlaté stezce, zvané také „vimperská“ („Winterberger Salzweg“) a existující už před rokem 1312. Zastavíme se na vimperské Zlaté stezce. Na zmíněné obchodní cestě byly vystavěny tři hrady, které plnily funkci spravovat a chránit. Jedná o stále fungující hrad Vimperk, z hradu Kunžvart jsou již trosky a v Německu dnes již v místech hradu Wolfstein vzniklo město Freyung. Pokud překročíte hranici do Čech z Philippsreut na Strážný půjdete po původní Zlaté stezce do Vimperka. Čechy neměly nijaká vlastní ložiska soli a musily tento důležitý ochucující a konzervační prostředek dovážet z Bavor. V první polovině 14. století došlo na území kolem vimperské větve k založení několika osad (Solná Lhota, Zátoň, Horní Vltavice,…). Po celé 14. století provoz na této nové větvi stoupal. Prachatičtí sledovali tento vývoj s nelibostí a na sklonku 14. století docházelo mezi provozovateli sousedních větví Zlaté stezky ke sporům. Jeden z nich mezi vyšehradským proboštem Václavem a vimperským Janem Kaplířem ze Sulevic rozhodl v roce 1404 král Václav IV. ve prospěch prachatické vrchnosti a důsledkem tohoto rozhodnutí bylo omezení provozu na vimperské větvi. Nadále po ní smělo z Pasova do Vimperka přicházet pouze 12 krosnářů se solí týdně jako dosud. Přivážela se po nich ovšem do Čech nejen sůl, nýbrž i víno, jižní ovoce, koření a cizokrajné sukno. Z těchto nákladů zboží vybírala vrchnost, jejímiž pozemky stezky vedly, mýtné jako snadno nabytý zdroj příjmu, o který se rozhořívaly časté spory. Aby si tento příjem zajistila, udržovala vrchnost solné stezky, budovala při nich hrady a stavěla stráže, aby chránily vzácný náklad před loupežnou sběří. Při stezkách vznikala i soumarská zastavení pro člověka, zvířata i povozy, nabízející i bezpečný nocleh. Ten však, kdo by se pokoušel o objížďku, vyhýbající se nějakou postranní stezkou mýtnému, a byl při tom dostižen, propadl s koněm i vozem neúprosné vrchnosti. Přes různá ohrožení solných stezek měly z nich vrchnost i sám obchod dobrý zisk, čímž se dá vysvětlit i živá stavební činnost a rychle postupující osídlení v jejich okolí. V roce 1736, nedlouho po zániku Zlaté stezky, navštívil bývalou vimperskou větev tým kartografů Františka Antonína Leopolda Kloseho. Podrobně zmapovali tehdejší stav této komunikace. Jejich cílem bylo nalézt a vytipovat vhodné trasy pro moderní dálkové komunikace. Právě vimperská větev Zlaté stezky byla tehdy vybrána jako nejvhodnější spojnice českého vnitrozemí s Podunajím. Skutečně tu vznikla a dodnes existuje mezinárodní silnice do Německa. Vimperská stezka byla v letech 1819-1826 zbudována do podoby silnice. V roce 1945 měla Solná Lhota 41 usedlostí s asi 200 obyvateli. Dnes zůstalo stát ještě 13 domů a jedna ruina někdejší hostince čp. 19 (Krejsa). 27 budov bylo strženo. Kolem roku 1900 byla postavena zdejší kaple, zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. Poutě se odsud nekonaly. V kapli byly umístěny pamětní desky se jmény a podobenkami padlých a pohřešovaných z první světové války. Samostatný památník padlých Solná Lhota neměla. Kaple byla zbořena v šedesátých letech dvacátého století. Zdejší obyvatelé měli už kolem roku 1924 zavedeno elektrické osvětlení. Rozvody byly v domovních prostorách uloženy ještě na omítce. Josef Küblbeck z čp. 23 (pila) měl už dynamo a zásoboval tak osadu elektrickým proudem. Byl to člověk velice společenský a pivo měl hodně rád. Když ho jednou kamarádi od stolu čímsi rozzlobili, odešel domů a vypnul proud. Místním se tak pomstil, ale jen nakrátko, než zlost zase brzy vyprchala. Když roku 1945 přišli Češi, vedení prostě přeřezali s odůvodněním, že Němcům nijaké elektřiny netřeba. Známou osobností ve vsi byl Ignaz Krejsa. Rolničil, měl hospodu a chodil po zabijačkách. Když nějaké zvíře rozstonalo, věděl si rady. Také u nás pomáhal od roku 1936 každoročně při porážce prasete a dělal opravdu dobré jitrnice. Pověstný byl jeho „Idasch“ („Jidáš“); sestával převážně z hovězího masa a zvláštního koření, které bylo jeho tajemstvím. V neděli odpoledne se vydávalo mnoho lidí z Vimperka „na špacír“ do Solné Lhoty; pro děti tu byl k dostání chleba s máslem a mléko, pro dospělé „Idasch“ a pivo. V čp. 37 (u Turků) bydlil holič Paul Biebl. Své zákazníky navštěvoval v Korkusově Huti, v Solné Lhotě i v Klášterci. Při stříhání vlasů a vousů jim vyprávěl novinky z velkého i malého světa, jako bonus přidával vlastní, nezřídka vybájené zážitky. Zdroj: Ruppert Hanny Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)