Zprávy z internetu

  Přestože není v kalendáři, ani ho oficiálně neuznává žádná vláda světa, patří 1. duben mezi nejbujařeji oslavované svátky. Původ 1. dubna jako aprílové dne, kdy si ze sebe lidé dělají blázny, je zahalen tajemstvím. Evropané ho slaví od středověku, ale první oslavy tohoto druhu pocházejí už z doby před naším letopočtem. V Íránu se slaví apríl už tisíce let. Vůbec první zmínka o něm pochází z roku 536 před naším letopočtem. Autorem svátku, který se zde nazývá Sizdah Bedar, je mýtický král Jamšíd. Íránci oslavují tento bláznivý den tradičně 13. dne prvního měsíce roku – a toto datum připadá

právě na náš 1. duben. Věnují ho však více oslavě jara a přátelství, přestože na žertíky nikdy nezapomínají. Apríl v evropské podobě je anglosaská tradice, poprvé s ním přišli v Anglii ve 14. století. V Chaucerových Povídkách Canterburských je příběh, ve kterém liška napálí pyšného kohouta. Chaucer den povídky situoval na 32. den od března. Myslel tím zřejmě 2. květen, ale Angličané to pochopili jako 1. duben, Od té doby se tradice ustálila právě na 1. dubnovém dni. Tento den byl především oslavou radosti. Po dlouhé zimě se lidé upřímně veselili z tepla, slunce a květin – tak si to hodlali užít naplno. A co apríl v českých zemích? U nás je tato tradice o něco mladší. Drobné zlomyslnosti a žertíky si u nás lidé 1. dubna provádějí zřejmě už od 16. století. První písemné sdělení o aprílu u nás pochází z roku 1690, jehož autorem byl Bartoloměj Chrystellia z Prahy. a konci 18. století byly zprávy o „aprílovém vyvádění“ už častější. Duben Veselé jarní přeháňky a první boží duha nad krajinou! Rozsívku složil hospodář a důvěřivě obchází půdu, do níž sil. Snad přijdou mrazy. Ale setba svatá se neporuší. Neb zákon jediný jest klíčiti a růst, růst za bouří a nepohody všemu navzdory. Rozšafní dědové se hřejí u kamen a přemílají starou moudrost, staré zvyky a staré pranostiky. I když nám ještě trochu křehnou ruce, jaro už se nedá ničím zadržet. Všechno se hrne na svět, aby nepromeškalo ani jediný sluneční paprsek. Podle dávné tradice lidé vítali v dubnu jaro také otvíráním studánek — symbolickým vyčištěním pramene po dlouhé zimě. Od dávných dob lidé přisuzovali pramenité vodě nejen blahodárné účinky na zdraví, ale také magickou a očišťující moc. „… a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se do ní a vsakuje se tam stále hlouběji a hlouběji a čistí se a hromadí se v kameni jako v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten kámen drží pevně jako hladká skořápka. A potom z něj přece vytryskne a vytvoří malý potůček nebo v kamenné míse studánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crčící se sbírá dohromady a šumí pak zhloubi a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam dolů do kraje. A ta voda dává všemu živoucímu, zejména travinám, veselost a zdraví, které voda v kraji tam jinde venku, kde je půda všelijak nečistá, neumí dát. A vzduch je v těch výšinách, které zabírá les, čistý, poněvadž je čistý na všech výšinách, a pryskyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě osvěživějším a vonnějším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako ta voda. A kdo to obojí, veselost i zdraví, ztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu.“ Prastarou víru v zázračné prameny a studánky dokládají lidové pověsti a pohádky o živé vodě, která uzdravuje a oživuje. Dubnové čištění studánek tak symbolicky zahánělo zlé moci, nositele nemocí a neštěstí. V nejdávnějších obdobích byly tyto krajinné prvky spojeny s nejrůznějšími pohanskými zvyky (s přinášením a vhazováním darů, s obětováním bohům či s věštěním z vodní hladiny), později pak s křesťanskými náboženskými obřady, zejména se svěcením a pravidelným čištěním studánek nebo i s dalšími zvyklostmi (místo konání slibu či zkoušky). Nejvýznamnější studánky a prameny byly později velmi často uctívány v rámci poutních míst, a to v souvislosti s výskytem „zázračných“ pramenů. K těmto místům chodila procesí a u řady z nich byly vystavěny kapličky. V barokní krajině pak studánky a prameny představovaly nejen významné orientační body, ale i místa klidu, odpočinku a modliteb. Ještě i v dnešní době je řada z nich spojována s místními pověstmi o zázracích (např. o zázračných uzdraveních a zjeveních Panny Marie), s legendami o vodních pannách a ochranných vílách, ale také s pohádkami (o „živé vodě“)Lidé si odjakživa studánek velmi vážili, vždyť prameny bývaly cenným zdrojem pitné vody. Po staletí udržované studánky však s rozvojem vodovodních sítí a čerpání vody z podzemních zdrojů začaly pustnout. Leckde se pak praménky čerstvé vody ztratily v bahně. Někde i kvůli změnám v krajině, při těžbě dřeva, úpravách polí, výstavbě… Pamětníci postupně odcházeli a najít v lese studánku bylo čím dál tím vzácnější. Když na jaře roztál sníh, lidé z vesnice se v určený čas vypravili společně do lesa k pramenům či ke studánce. Tam dětský průvod vedený královnou, deseti až dvanáctiletou dívkou, za doprovodu hudby zazpíval. Královnička poklekla na šátek rozprostřený, položila džbánek do stříbrné pěny, pak do všech světových stran vodu vylila, aby byli všichni zdravím jisti, nabrala si hrst loňského listí, za sebe je hodila a k oblakům pravila: Zlý moci zaháním, nemoci vyháním. Děti kolem ní utvořily kruh, zpívaly a tancovaly. Králka pak nabrala hrst loňského listí, hodila je za sebe, čímž zahnala „zlý moci a nemoci“. Všechny děti pak společně rýči a lopatami, které si přinesly, vyčistily pramen. Mějte se krásně, dubnově. Zdroj: KOVAŘÍK, P. (1998): Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1998, Karel Toman sbírka Měsíce Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora