Zprávy z internetu

  Pavouček plachtí povětřím a nebe nad krajinou nám nepoví, kde podzim spí, až vůně z polí minou. Mateřídouška, tymián, kvítí všech včel, bzukot všech rán! Nepoví nám, té modře dech kam za pár dnů se ztratí. Svět dosud tone v zářných snech, než mha jde nad souvratí. Pavouček plachtí povětřím nad zemí, nepoví nám, kdy z času, co plyne jak dým, stane se sněžná zima! Někde na stráních u Kvild nebo na výšinách Královského hvozdu uprostřed října, kdy si z torny vyndáš několik listů a přečteš si v upřímné vzpomínce na celé Mistrovo bohaté dílo tuto jeho chválu šumavské

jeseně… Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je tklivá příroda stále více, řekl bych však, že čistší, a jako křesťan po zpovědi. Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí. Zdá se ve vzpomínkách již jen tráviti zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé niti pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin. Běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kdejaký prostor, a prosáknuta démanty rosných krůpějí, purpur tlumí i červeň plavuní, osladičů i malinišť. Oživí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta. Mnoho však je ještě překrásných říjnových dnů! Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrosti přímo bezednou. Jaké barvy hrají po vysokých trávách, od světlých bohatých škál až k lomenostem jívy a kleče, tratících se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu – až k ostrosti hýřícího, podzimem zbarveného listí, v hroznech jeřábů plá růžové, ladné světlo do stínů sytě bronzových. Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten… Zlatě kolébá se tráva, slunce podzimní má svit. Všichni to známe, ve vzduchu začnou poletovat stejnojmenné chomáčky ukrývající v sobě malé pavoučky, dozrávají kaštany a kvetou poslední luční i zahradní květy. Příroda se začíná připravovat na podzimní přehlídku barev a padajícího listí a načerpává ze zbytků posledních hřejivých slunečních paprsků ještě nějaké ty zásoby na zimu. Toť tereziánské babí léto. Vícedenní slunečná období na konci léta a na počátku podzimu jsou podle jmen v kalendáři rozdělena a označována, třeba jako mariánské babí léto, ludmilsko-matoušské babí léto, svatováclavské babí léto nebo tereziánské babí léto. Tereziánské babí léto vládne našemu počasí od dnů v polovině první říjnové dekády až po dny na přelomu druhé a třetí dekády října. A to je doba dobrých čtrnácti dnů. Pojmenování tohoto času v lidové meteorologii se vztahuje k svátku svaté Terezie z Avily (15.10.). Některé z pranostik už nyní docela straší zimou, jako například: „Svatá Terezie zasazuje zimní okna. Po svaté Tereze mráz po střechách leze. Svatá Terezie z rosičky, nadělává perličky. Svatá Terezie šedivá, louky svým vlasem zdobívá. Svatá Terezie krávy doma uvazuje. Po svaté Tereze mráz za nehty zaleze. Do svatého Lukáše (18.10.) kdo chceš ruce volné měj, po svatém Lukáši, za ňadra je dej. Na svatou Terezii švec nablízku.“ Tím ševcem byl myšlen konec chození bez obuvi, které bylo v dřívějších dobách často z úsporných důvodů ještě dlouho do podzimu značně rozšířené, zejména pak u dětí. Varovnými chladnými výroky jsou nyní myšlena především chladnější rána, než jaká se vyskytovala doposud. Poetismus na téma tereziánského babího léta obyvatelstvo českých krajů provází snad od nepaměti. Je to vděčné lyrické téma podobně jako Luna, východ Slunce nebo duhový oblouk. Těžko najdeme také lepšího spojení s příjemnými vzpomínkami na dětství. Zkrátka a dobře, čas babího léta je skutečně nezapomenutelný. Zdroj: Der Bayerwald, 1972, s. 230 Mathilde Baumann, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Stehlík, Ladislav: Země zamyšlená 3. 380 s. Praha: Československý spisovatel. 1975. (str. 208-214) Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora