Zprávy z internetu

  Před mnoha a mnoha lety, kdy na potocích ještě klapaly mlýny a v lesích se těžilo dřevo pro nespočetné sklářské hutě rozeseté po celé Šumavě, žil ve Vimperku jeden švec. Jmenoval se Prouza. Řemeslo mnoho neneslo, protože si páni nechávali šít boty ve velkých městech podle poslední módy a chudáci na nové neměli a těch pár škrpálů co opravil a ušil za rok, na živobytí stačilo jen tak tak. Mnohdy musel přijmout i práci na statku, kam chodívala vypomáhat jeho žena i s dětmi, aby si trochu přilepšili. Jednoho dne, právě byla pořádná podzimní plískanice co je jen na

Šumavě možná, uviděl Prouza jak zámecký kočí, který jel ulicí na zámek, porazil nějakého vandráka. Ani se neohlídl, práskl do koní a byl pryč. Prouza hned přispěchal na pomoc. „Děkuji. Pámbů vám to oplatí tisíckrát,“ děkoval vandrák. „Jste v pořádku,“ staral se Prouza, „nebolí vás nic?“ „Jde to. Jen noha mě trochu bolí, ale to nic není.“ „Pojďte, vemu vás k nám. Žena se v tom trochu vyzná. Určitě vám dá nějaký bylinky.“ Švec vzal vandráka domů, pohostil jej odvarem z bylinek a kouskem suchého chleba. „Nic jiného nemáme. To víte, obyčejný švec si k penězům tak snadno nepomůže.“ „Nepomůže, ale mohl by,“ pravil vandrák, „Právě se vracím z druhé strany a dostal jsem tam moc užitečnou věc. Hadí píšťalku. Mně už pomohla, ale nenaložil jsem správně s jejími dary. Proto se teď musím toulat světem, než naleznu člověka dobrého srdce, upřímného a poctivého, toho pak tou píšťalkou obdarovat. Myslím, že mé hledání je u konce. Ševče, tu píšťalku ti dám.“ Švec se zprvu bránil, že prý nic nechce a už vůbec ne žádná kouzla a čáry. Ale když mu vandrák vysvětlil co a jak, píšťalku nakonec přijal. „A nezapomeň, že píšťalka poslouží jen tomu, koho jí obdaruješ. Ten kdo by na ní hrál bez tvého vědomí nepřinese užitek.“ Uběhla zima. Ta bývá na Šumavě dlouhá a studená. Ševci se vedlo trochu lépe, protože lidé si nechávali před zimou i během ní boty vyspravovat, aby je nezáblo. Jakmile však sluníčko ukáže sílu a vysuší luka, hned jdou boty dolů a čekají zase až na mrazy. Na tajemnou hadí píšťalku u ševců dávno zapomněli. Jednoho dne ale ševcová ulehla tuze nemocná. Léčili ji bylinkami, ale mnoho nepomohli. Zavolali tedy doktora. Už jen jeho návštěva stála skoro všechny jejich úspory a lék, co ševcové předepsal, byl ještě dražší. Švec hořekoval a lamentoval, pak si konečně vzpomněl na vandrákův dárek. Počkal si na jasný a slunečný den, a vyrazil časně z domova najít skalnaté místo, kde se rádi vyhřívají hadi. Počkal na poledne a když uslyšel odbíjet dvanáctou, začal na hadí píšťalku hrát. Začaly se dít nevídané věci. Ze všech puklin a škvír v zemi začali vylézat hadi. Dlouzí, krátcí, zmije i slepýši, všichni mířili k ševci Prouzovi. Ten byl skoro na umření. Tolika hadů pohromadě nikdy neviděl a strašně se bál. Hadi lezli blíž a blíž, ale ševce si nevšímali. Prouza se osmělil a pozorně hady sledoval. Každý z nich nesl v tlamě kousek něčeho lesklého.Byly to různě veliké kousky zlata a stříbra, drahokamy a jiné poklady zemské. Údivem přestal hrát. Hadi položili každý svůj náklad zrovna v tom místě, kde stál a za velkého syčení se odplazili zpátky do svých úkrytů. Trvalo chvíli, než se švícko vzpamatovalo a začalo ten nenadálý poklad sbírat. No, nenašel v trávě a kamení všecko, ale i to co našel, mu stačilo na léky pro ženu i na to, aby se mohl odstěhovat do Písku a zařídit si slušnou živnost. Ovšem nezapomněli, jak se k ní dostali a každému potřebnému vždy rádi pomohli.  A hadí píšťalka? Tu v té radosti nad nabytým bohatstvím nechal ležet na tom skalnatém plácku. Náhoda chtěla tomu, že jeho počínání pozoroval jeden vandrovník Franta co se vracel z německé strany a na tom místě odpočíval. Když jej probudilo šustění plazící se spousty hadů, pořádně se polekal celý se roztřásl a chtěl utéct, ale nebylo kam šlápnout, protože kolem byl samý had. Bylo štěstí, že si ho žádný nevšímal. Každý nesl v tlamě kousek něčeho lesklého. Vandrovní tovaryš se polehoučku pustil tím směrem, kam se hadi plazili. Zvědavost byla silnější, než strach z hadího plémě. Zaslechl pískot píšťalky a zahlédl jakéhosi člověka stát na kameni a pískat. Hadi mířili právě k němu a snášeli mu bohatství. Po té co přestal hrát hadi zmizeli. Když zmizel i ten hráč na píšťalku rozhodl se vandrovník, že to místo prozkoumá. Obcházel kámen stále kolem dokola a našel maličký kousek zlata a pak i píšťalku. Večer ve Vimperské hospodě potkal jednoho svého kamaráda Karla, který se také vracel domů ze světa. Domluvili se že půjdou spolu. Časně ráno vyrazili a aby cesta rychleji utíkala vyprávěli si co kdo ve světě zažil a co kdo umí. Když bylo poledne, pravil Franta, že největšímu umění se naučil teprve nedávno a že to Karlovi hned ukáže. Stoupl si na kámen a počal pískat na Hadí píšťalku. Za krátkou chvílí bylo slyšet šustění trávy jak se hadi k němu začali plazit ze všech stran. Zvedali k němu hlavy s vyplazenými jazyky a zase je spouštěli. Najednou se ta spousta hadů rozestoupila a k vandrovníku se blížil veliký had se zlatou korunkou na hlavě. Had se před ním vztyčil a podíval se mu přímo do očí. Vandrovník Franta v tu ránu všechno věděl a věděl i že zneužil Hadí píšťalky a za to je jen jeden trest. Přestal hrát. Zbledl, sestoupil z kamene a řekl svému kamarádu: „Pozdravuj u nás doma. Se mnou je teď konec.“ Veliký had s korunkou se před ním vztyčil a udeřil jej hlavou do prsou tam kde bije srdce. Franta se na místě skácel k zemi. Hadi pak za velikého sykotu zmizeli. Zůstal tam jen úžasem a hrůzou oněmělý Karel a jeho mrtvý kamarád. Na tom  místě pak prý stával podivný kříž ozdobený spletenými hady. Jan Ziny VÁVRA