Zprávy z internetu

Žně A již jsou žně… Jak obři kolébají se vozy s obilím po celé týdny, lny hnědou pomalu a žlutě zrají, je měsíc příznivý, a čas je klidný. Makovic zahnědlé skvrnaté hlavy mdlou vůní zadýchly, co počly zráti… Po polích děti chudých jdou již davy, hrst klasů každé ve své ruce chvátí. Již k prvým obžínkám se časy chýlí, kdy první „bábu“ strojit bude chasa, a celá ves v té bude výskat chvíli s tou lehkostí, jíž volný pták jen jásá! (Antonín SOVA)   Na sklonku léta se vždycky konávaly slavné dožínky. Každý sedlák vyzdobil dožínkový vůz zpodobením nějaké žňové

práce: jeden živý obraz zachycoval mlácení obilí cepy, druhý lámání lnu, jiný zas senoseč. Koně měli hřívy zapleteny v copy se stužkami, některá ze selských dcer přednesla slavnostní veršování. Dožínkový průvod prošel vsí a účastníci slavnosti se rozešli do svých usedlostí. Na Šumavě pravidelně bývají slaveny dožínky skoro po celé vsi jedním dnem, avšak v každém hospodářství pro sebe. Již dopoledne poznati lze, u kterého rolníka budou večer dožínky slaviti. Prozradí to veselá nálada do pole ubírajících se ženců. V den ten jde práce zvláště od ruky, vždyť to poslední den žní a o pivo nebývá v den ten nouze. Když poslední snopy svážejí se do stodoly, nechá se na poli několik snopů, asi na jeden vůz žebřinový. Pro tyto snopy se v ustanovený den, obyčejně v neděli odpoledne, pošle vůz párem nebo dvěma páry volů tažený, provázený lidmi, kteří po čas žní u dvora pracovali, jakož i čeledíny ze dvora. Vůz jakož i tažný dobytek ozdoben jest fábory. Vůdcem bývá rychtář, nesoucí dlouhou, věncem z obilních klasů ozdobenou hůl. Oblečen jest v kroj šumavského sedláka, má na hlavě široký klobouk, na krku pestrý šátek, vestu a krátkou kazajku se stojacím límcem, kožené kalhoty po kolena, modré punčochy a šněrovací střevíce. Když přijedou na pole, učiní účastníci slavnosti kruh. V tomto kruhu se sváže veliký snop »baba« aneb »barbora« zvaný. Snop tento složen jest ze tří dílů. Spodní díl je nejsilnější, prostřední méně objemný a vrchní je nejtenčí. Každý tento díl je svázán jedním povříslem. Na prostřední část této »baby« navléknou ženské kabát, vycpou jakž takž rukávy kabátu, čímž utvoří se ruce, a na nejhořejší část »baby« upevní se šátek, jehož cípy se do do týla zaváží. Takto vyzdobenou »babu«, která mnohdy dosti pěkně jest vyzdobena, vyzdvihnou ženské slavnostně za zvuků hudby, která po celou slavnost průvod provází, na vůz. Tu se usadí ženské kolem »baby« na snopy. Zvláště pak k večeru, když práce blíží se svému konci, nechce nikdo býti posledním při sbírání hrstí, neboť zůstane pak po celý rok »babou« Zatím doma, a to zvláště děti, obstarávají květiny, pro něž nelení jít, třeba hodinu cesty. Ještě před večerem uplete se pak věnec pro hospodáře, kytky pro hospodyni a čeledíny a pro podruha velký věnec z kopřiv. Klasy obilné nesmějí nikde scházet. Dožínky samotné počínají večeří: káva nesmí scházet, o koláče není zle, také kaše bývá pravidlem. Když ženci donesou hospodáři věnec uvitý ze všech druhů požatého obilí, říká se: Hospodáři! My neseme Vám dar, který Bůh všemohoucí dal z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštička, z teplého větříčka, aby Vám Bůh všemohoucí v tento rok požehnal. Když jsem tento věneček chtěla mít, musela jsem do města jít; v městě jsou růže takové: modré, bílé a červené. Když jsem se s tímto věnečkem vypravovala, matinka mi přísně přikazovala, abych ten věneček žádnému nedala, dokud nebudu mít několik stříbrných zlatých. Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme Vám věnec ze samého zlata. Dobrý večer, pane hospodáři, přejeme Vám ; tento zelený věneček přinášíme Vám! Vy ho od nás přijměte a za nás se nestyďte; dá Vám Pán Bůh požehnání na každém místě. Nejvřelejší přání přinášíme dělníci nadělení, bychom Vás tím potěšili, byste hodně natržili za to krásné obilí. Pracovali jsme vždy pilně, proto laskavě prosíme, by nás něčím obdařili, na čaj, kávu neskrblili; ať plesá naše srdéčko, a proto volám, ať žije náš pán ! Když jsem s tím věnečkem k Vám šla, potkali mne dva mládenci, oni ten věneček po mě žádali a já jsem jim říkala, že ten věneček žádnému nedám, ani neprodám, že jej pro mnohem vzácnější pány mám. A proto Vám přeji všem vespolek štěstí, zdraví a Boží požehnání a po smrti království nebeské. Přijměte od svých dělníků a dělnic tento dar! Pochválen buď Ježíš Kristus! Někdy se ale nebe nad polem zatáhlo, přišla bouřka, krupobití, a hrozilo, že bude po úrodě. Tehdy nastupovala lidová magie a pradávné zvyky, které měly hrozbu zničené úrody zažehnat. Po celé druhé devatenácté půlstoletí věřilo se ještě v zahánění nebezpečných mračen. Zažehnávači zlých kroupových mračen těšili se oblibě největší a nejvíce se v ně věřilo. Bývali to většinou staří písmáci neb kostelu dobrovolně sloužící kalkanti, dobře znalí písma, řidčeji staré, zkušené ženy. Když na obzoru se objevila hrozící kroupová mračna, vyšli zažehnávači za humny do polí a tam, obráceni k mrakům neb k východu, zaříkávali buď z nějaké tajemné »černé knihy«, buď s růžencem nebo svatým obrazem, zvláště k tomu účelu chovaným, nebo s křížkem, jiní zase s pecnem chleba neb s ošatkou, naplněnou obilím nebo moukou. Při říkání neb čtení vlastního zažehnávání zaříkávači popocházeli v ten směr, kam si přáli mraky sehnati, obyčejně v ta místa, kde by kroupy nemohly tolik škoditi, zvláště na lesy neb louky. Podle zachovavšího se místního podání žili na vsích i takoví umělci zaříkávači, že svedli hravě mraky, kam chtěli. Zaříkávač kroupových mračen své tajuplné umění střehl před veřejností a vůbec sám o něm nemluvil a nepřál si, aby se v jeho přítomnosti o něm povídalo. Ba zle varoval smělce, který se opovážil proti jeho vůli tak činiti aneb si dovolil vtipkovat o zaříkávačích. Umění zaříkávači po bodrých výměnkářích dědili obyčejně někteří členové z rodu, a to způsobem nenápadným. Zažehnávači mraků konali zaříkávání na odlehlých místech, obyčejně mezi obilím, aby nebyli viděni ani slyšeni. Bylo již zvykem, že kdo by náhodou byl se měl setkati s takovým člověkem-zaříkávačem při činu, oklikou se mu vyhnul. Největší chybou bylo zažehnávače mraků při výkonu osloviti neb jinak je vyrušiti. Zaříkávač musel plynně, bez přestávky, celou formuli odříkat, jinak nebyla platná. V obou případech, ať vyrušením neb zajiknutím, by se byly prý kroupy na jeho hlavu a tím na celou krajinu sesypaly. V některých krajinách se také proti nebezpečí krupobití zvonilo, jinde ponocný proti mrakům troubil na hlásnou troubu. Obé muselo se konat včas, dokud mračna byla ještě vzdálena. Troubilo se například proti mrakům. Většinou to měli na starosti starší lidé, kteří zůstávali o žních ve vsích. Jinak všichni, kdo mohli, včetně dětí, pomáhali při žních, protože to byla největší a nejtěžší práce během roku. Nejstarší ale zůstávali ve vsích, a pokud se blížilo nějaké nebezpečí, déšť nebo nedej bože dokonce krupobití, tak se zažíhaly svíčky hromničky, zvonilo se, pastýři troubili, dokonce se i zpívalo na návrších nade vsí proti mrakům, aby je odehnali a ochránili si úrodu. Zdroj: Český Lid XVII. 336. Ferd. Menčík, Světozor XIV., v Praze 1880, str. 367. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora