Zprávy z internetu

  Do našich snů už navždy vstoupí ty tajuplné, nikdy nekončící hvozdy a jejich neuvěřitelně mohutné stromy staletých kmenů jako legenda o dávno zašlém věku, zpustlých statcích a celých vsích, po nichž zůstaly nanejvýš opuštěné hřbitovy… A nad slatěmi i v budoucnu potáhnou do daleka oblaka ve své věčně pomíjivé hře světla a stínu a jen ptáci budou utkvěle kroužit nad osamělými lesy… Všechno jako dřív bude tkvět v tom jediném dlouhém snu. Copak se nezpívá o té zemi v šumavské hymně Dort tief im Böhmerwald: Es ist schon lange her, dass ich von dort bin fort… A už po dlouhý

čas je mnou opuštěná…? Právě letní hosté se totiž stali na dlouhý čas podstatným zdrojem příjmů jinak bohatstvím věru neoplývajícímu šumavskému obyvatelstvu. Jezdit na letní byt nebyla novinka, počátky můžeme vysledovat už od poloviny 19. století. Zpočátku čeští měšťané napodobovali Němce z českých zemí, kteří měli víc peněz a inspirovali se v Německu a Rakousku. Tento způsob dovolené byl ovšem podmíněn tím, aby lidé měli dostatek financí a volného času. Proto se fenomén letních bytů v 19. století týkal jen velmi úzké skupiny majetného obyvatelstva. Po vzniku Československé republiky se pobyty na letních bytech masově rozšířily právě díky tomu, že více lidí získalo více volného času. Dalším důležitým předpokladem byl vznik dostatečné infrastruktury – hlavně vybudování železniční sítě, která zpřístupnila dříve hůře dosažitelné oblasti velkému množství lidí. V zásadě se pobyty na letních bytech týkaly vyšších a středních vrstev. Byli to hlavně úředníci, učitelé, živnostníci, podnikatelé nebo univerzitní profesoři, příslušníci svobodných povolání jako lékaři, právníci a jejich rodiny. Zatímco manželka a děti zůstávaly na letním bytě nepřetržitě několik týdnů, otec se jako živitel rodiny vracel po několika dnech dovolené zpět do města, aby chodil do zaměstnání. Jezdil pak za rodinou na venkov jen o volných nedělích: „Letní byt je útulná venkovská světnice, mile začouzená venkovská hospůdka, veselá letňácká restaurace (radio, gramofon, orchestrion) a hlavně společenský život letních hostí, jejich pospolité besedování po obědech a po večeřích, jejich společné výlety a vycházky, jejich společné šoulačky lesem za houbami a – když prší – společné společenské hry“. V roce 1818 byla tavicí pec na Antýglu vyhašena. Po zániku sklárny selský statek s kovárnou na výrobu hřebíků získala rodina Pauknerů. Pauknerovi pak začali někdy po roce 1859 na Antýglu provozovat ubytovací hostinec. Velkou přitažlivost měl pro turisty selský dvorec Antýgl, poněvadž se tu podávali k jídlu pstruzi. Za mého mládí byly tam ty ryby znamenité chuti velice laciné, jeden kus připravený „na modro“ či pečený stál na Antýglu pouhých deset krejcarů. Pokud se dal smažit na másle, cena se nijak neměnila. Kdo byl hladový i potom, mohl se dojíst až úplně dosyta, kolika jen pstruhy chtěl. Selka na Antýglu nešetřila ani chlebem a máslem. U jejího stolu se za oněch časů nečinil nijaký rozdíl v tom, zda k němu zasedl Němec či Čech. Ta hrdla polykala stejně, ať mluvila tak či onak. Útrata se za starého Rakouska platila taky stejnými penězi, dobrými rakouskými krejcary, na zlaté nedošlo; tolik by ti pstruzi stát přece nikdy nemohli. Kde se dostala vejce, bylo jedno za tři krejcary! Když pak nasycení hosté spokojeně táhli někam zpátky k domovu, dýchali týž vzduch, touž lesní vůni, jejich oči hleděly do jim všem společně náležející vlasti, vzhůru k jim všem společnému modrému či oblačnému nebi a nádhera tohoto divukrásného koutu světa se jim při tom putování otevírala stejnou měrou vstříc. Ti všichni naslouchali v hodinách své pouti údolím Vydry, německy místními lidmi zvaným „Schachtelei“, šumění a divokému běsnění vody v jazyce tady jen jednom jediném. A ještě pověst z Antýglu….. V ryšavých vodách Vydry, kousek pod Antýglem žije prý vodní žínka. Za teplých letních nocí z vody vystupuje a suší si na skále své zlaté vlasy. Kdo ji spatří, propadne jí zcela tělem i duší. Jednou prý seděl na břehu Vydry krásný horník Hannes a lovil na udici pstruhy. Náhle se před jeho zraky voda rozestoupila a z ní vyšla na břeh ona překrásná vodní žínka. Hannes v tom okamžení zapomněl na svoji rodinu i na pstruhy a prut s udicí mu vypadl z rukou. Když se probral z omámení, byl hluboko pod hladinou v křišťálovém sále. Kolem něj poletovala svůdná dívčí stvoření. Ta nejkrásnější z nich, svůdná žínka z Vydry, se mu pak oddala. Hannes se domníval, že je v nebi a přál si, aby ta slast nikdy neskončila. Dlouhé roky tak žil pod vodou. Náhle se mu však v srdci ozval stesk po domově, manželce a synkovi. Nemohl jinak, musel je vidět a z vodní říše odejít. Rozhněvaná žínka jej nechala jít. Když vystoupil na břeh a došel k domovu, zjistil, že jeho žena i synek jsou již dávno mrtví, neboť pod vodou strávil sto let. Vrátil se tedy k řece a čekal a čekal. Marně. Vodní žínka jej již zpátky nepřijala. Nešťastný Hannes se vrhl do bouřlivých vod a utopil se. Zdroj: PETER KRATZER – Kraj ponořený do smutku a krásy, Anna Jelinek neteř Karla Klostermanna, KRICKL, Max. Z dějů Horské Kvildy [online]. Kohoutí Kříž : Šumavské ozvěny. Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora