Zprávy z internetu

  Až pojedete kolem Volar….Louky pro naše předky znamenaly důležitou součást úrody, seno bylo hlavním zdrojem krmiva i vystýlkou pro hospodářská zvířata. Senosečí koncem května v podstatě předcházelo následnému období sklizně, plnění stodol a sýpek. První senoseč v daném roce byla proto i příležitostí k náležité oslavě. Na louku se vyráželo za tmy, aby na ni sekáči dorazili ještě za ranní rosy. Vstupovali na ni s úctou a vědomím, že sklízejí něco, co sami nezaseli. První senoseč byla spojována s mnoha zvyky a dokonce i s čarováním. I doba senoseče byla v tradicích lidu podchycena. Sena sklizená koncem května si

hospodář nesmírně vážil. Hospodyně je dávaly dobytku „jako léku“. Dodržovala se u nás tradice, kdy si mládenci pečlivě hlídali, která dívka šla poprvé v novém roce na trávu. Tu potom polévali vodou, aby nebyla celý rok lenivá. Platila pověra, že kdo sekl trávu na Svatodušní svátky, tomu vypadalo tolik vlasů, kolik stébel trávy usekl. Jiná pověra zase platila o trávě utržené na svátek Jana Křtitele. Utrhl-li hospodář, na tento svátek – 24. 6., tři hrsti trávy ze sousedovy louky a trávu hodil na svoji louku, přetáhl tak všechen užitek k sobě. Končící senoseče byly dobou, kdy nadcházely žně. A co se říkávalo o seně? Seno, to je posečené kvítí – tráva voňavá. Po prvé je to seno, po druhé otavy. Rodná krajina se vyznačovala širými lučními plochami kolem dokola vsí. Každému návštěvníkovi padlo hned do oka množství dřevěných seníků, které stály roztroušeny na zelených pastvinách. Často se vyskytují dotazy po účelu těchto větších nebo také menších dřevěných seníků, jak se jednotlivě dnes dají vidět už jen v Horních Bavořích. Přitom je tento druh staveb prastarý a pochází ještě z doby, kdy volarští měšťané měli svá oprávnění k pastvě v lesích na hodiny vzdálených. V pozdějších časech sice taková možnost pastvy pro velká stáda už neexistovala, navzdory tomu však zůstávali měšťané stále dobrými dobytkáři a jejich domy skrývaly i na samotném území města vždy nějakou stáj plnou skotu. Čerstvé krmení pro ta zvířata by se sotva směstnalo v těsných volarských dřevěných městských staveních; proto si ti lidé pořizovali na široce okolo ležících lukách venkovní seníky. Přinášelo to různé výhody: v zimě se mohlo seno, když už na ně bylo doma dost místa, dovézt na saních a snadno tak překonat nyní umrzlá mokřinatá místa a cesty v létě těžko sjízdné. Dokonce i přes ledem pokrytý tok řeky Vltavy i s jejími starými koryty sáně lehce klouzaly. Pro velkou vzdálenost mnoha luk od města mohli ženci seno před nějakým lijákem rychleji dostat pod střechu. Často se tak daleká cesta do Volar (Wallern) mohla jevit nějakému sekáči i dost nepraktická. Nebylo proto nijakou vzácností, že vzal někdo zavděk noclehem na voňavém seně, aby při prvém jitřním červánku nebo ještě za svitu luny vstal a dal se opět do kosení. Seníky byly postaveny veskrze ze dřeva – v dřívějších časech z tlustých, jen lehce sekyrou přitesaných klád. Malé škvíry mezi nimi nebyly nijak na závadu, nýbrž dávaly naopak uloženému senu možnost dobře se nadechnout, provětrat a doschnout. Jako střešní krytina byly užívány jako u volarských dřevěných domů šindele, zatížené ještě kameny. Mnohé z těchto seníků mívaly ještě přístavbu pro tažné volky. Později, když už byly klády příliš drahé, pobíjely se stěny seníků prkny a střechy seníků pokrývaly drážkovými taškami. Vždy však zůstávaly venkovní seníky poznávacím znamením domovských luk. Mnohé krásné vzpomínky z dětství se k nim pojí: když tam sekáči usedali k jídlu; když je náhlá bouřka poháněla celé zpocené ke spěchu, aby stačili ještě včas seno dostat pod střechu a v něm, prodchnutém opojnou vůní, mohli pak dlouho naslouchat jednotvárnému bušení deště na krytinu seníku. Tak zůstává mnohý starý seník ve vzpomínce bezpečným refugiem, útulkem a místem blaženého spočinutí po námaze a tíze senoseče. Dnes tyto tak typické doklady staré selské píle z lučních niv zmizely – jako tolikerý jiný obraz paměti našich mladých let. Zdroj: „O šumavské povaze“- Rosa Tahedlová, autor překladu a českého textu Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora