Zprávy z internetu

  Houby, stejně jako dnes, lákaly pravděpodobně již na úsvitu vzdělanosti člověka, aby je sbíral, vábily jej již v pralese podobně jako různé plody, barvou, tvary i výraznou vůní nebo chutí. Lákaly jej stejně nebo ještě více jako různé výhonky a škrobovité kořeny, jež také vyhrabával zahnutou holí. Prastarým obyčejem jest jistě roštění hub nad otevřeným oknem pod širým nebem…Houby se u nás odedávna také suší – sušené houby jsou uváděné mezi dávkami, které museli poddaní odvádět vrchnosti v 18. století (Vilikovský). České houbaření se samozřejmě vyvíjelo. Ve středověku a na počátku novověku si botanika s houbami nevěděla rady a

spíše před nimi lid varovala.V době renesance začala být intenzívně studována příroda. Vznikaly četné herbáře s podrobnými zápisy a obrázky rostlin včetně hub. Šlo převážně o popisy velkých kloboukatých hub a chorošů. Vynikající rakouský botanik Charles de l´Ecluse (1526-1609) uveřejnil více než sto druhů hub a své popisy opatřil poměrně zdařilými obrázky. Avšak původ hub zůstal záhadou až do 19. století. Slavný Petr Ondřej Matthioli ve svém Herbáři píše: „Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí. Nejvíce a nejspíše pak vyrážejí a vyrůstají ze země, když má hřmíti a pršeti…“ Mathioli uvádí i prostředky používané při otravách houbami: „Křen vařený anebo smažený s houbami odnímá jim zlou a škodlivou jejich povahu a dělá z nich příjemný a chutný pokrm. Také se mohou vařiti s planými nebo pečenými hruškami a tak nebudou škodlivé. Kdo by jedl jedovaté nebo nedobře připravené houby, má hned dáviti a vzíti směs řetkvového semene ve vlažné vodě s octem. Také jest dobré píti hořčici, angelikový kořen nebo libeček, utlučený na prášek, ve víně.“ Jenže ona zbytečná vlhkost byla nejen nutnou potravou chudých venkovanů, ale i žádanou pochoutkou šlechty. Oblíbené byly hlavně špičky, hřiby a také smrže, jedni z prvních poslů jara po hubených zimách. Houbám se kdysi říkávalo maso chudých. Trhy jich byly plné a mohl si je dovolit každý. Sbírání hub bylo tedy zpočátku důležitým zdrojem obživy, volnočasovou aktivitou a tradicí se stalo až později. V 19. století se houbařské povědomí rozrůstalo hlavně díky mnoha venkovským učitelům, amatérským mykologům, kteří mýtili středověké houbařské pověry. Na našem území byly volně rostoucí houby sbírány odpradávna. Jednu z prvních nepřímých zmínek o konzumaci hub z lese nacházíme dokonce v legendě Utrpení sv. Vojtěcha napsané v průběhu již 11. století. V kronice Dalimilově, jež byla dopsána kolem roku 1314, se zase píše o trhání hlívy ze stromu, což je přirovnáváno ke snadné a nenáročné činnosti. Dalšími důkazy, které jsou umístěny v Jagellonské knihovně v Krakowě, jsou tři lékařské spisy, jejichž název česky zní Nová ochrana a opatrování zdraví. Ty již radí, které houby sbírat a jakým způsobem některé z nich nadále připravovat. V průběhu časů se názory na konzumaci a použití hub lišil, především na panských dvorech a u vyšší vrstvy. Ošetřovatel Karla IV. dokonce varoval panovníka před pojídáním hub a o jejich nebezpečí, po nějaké době se shodou okolností spekuluje o císařově otravě jedovatými houbami. Nutno ovšem podotknout, že běžný prostý lid navzdory tomu ke sbírání a konzumaci hub přistupoval kladně, mnohdy až s úctou. Dosvědčují to pak zejména recepty a rady už z 15. století na přípravu pokrmů z hub. Často se tato lidová jídla stala sama o sobě obřadními. Dodnes se v Podkrkonoší ještě v některých rodinách připravuje nejen na Vánoce hubník a na Šumavě zase houbový Kuba. I vyšší vrstvy se leckdy připojily, např. na zámek v Dačicích, měli poddaní za povinnost v 17. století nosit určité množství smržů a jiných hub. V nejstarším německém herbáři najdeme slova: Houby jsou dětmi bohů, vždyť se rodí bez semen. Původně byly houby zařazovány mezi rostliny, dnes tvoří samostatnou skupinu. Autor přibližuje také vyprávění Boženy Němcové, podle české lidové legendy, o putování svatého Petra s Ježíšem po zemi. Ježíš na svatbě chudých lidí odmítl na cestu koláčky, aby chudým nebral jídlo. Petr si je potají vzal, po cestě je začal jíst. Ježíš se ho vždy něco zeptal, aby mohl odpovědět tak je vyplivoval. Ježíš mu řekl, aby se vrátil a koláčky sesbíral. Vyrostly z nich houby „Boží dar“. »To se stalo, Honzíčku, když jsi byl ještě na houbách!« Slýchali jsme to v našem dětství my a dost možná, to dnes říkáme našim dětem. Proč ale zrovna na houbách? Jednou z teorií je ta, že sběr hub mívala dříve na starosti především dospívající mládež. Tu však vyhřáté meze lákaly i k jiným radovánkám. Dětem, které se pak z takového »houbaření« narodily, vlastně rodiče ani nelhali. Zdroj: Houby Emerenz Meier, časopis Vital 4/96, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora