Zprávy z internetu

  Za Anežku Tonku Kdysi bydlel ve štítkovské pastoušce podruh Pavlán se ženou a dcerkou Tonkou. Ještě nechodila do školy, a tak jí bývalo často doma smutno, neboť rodiče museli za prací. Hrávala si na dvorečku nebo vedle na statku, kde měli zase malou Anežku. Ta si jednou u potoka trhala pomněnky, když tu náhle vykřikne a už je pod vodou. Jenže zrovna blízko pracoval Pavlán a dítě včas vytáhl. Pod břehem seděl hastrman a zlostně zaskřehotal: „Za Anežku Tonku!“ Večer, už po klekání, se vrací podruh domů a nese pěknou otep chrastí. Přijde k Behnům a vtom cítí, že

otep těžkne, jako by byla z kamene. Otočí se a nic, shodí otep na zem, a tu z ní seskočí zelený mužíček a směje se. Pavlán chce chytit skrčka a pořádně mu jich nandat, ale ruka projede skrz, jako by to byl pouhý vzduch. Vtom mu všechno došlo. „Hastrman!“ křičí a peláší domů. A vodník za ním volá: „To byl jen závdavek, počkej příště!“ Doma, všecek ustrašen, vypráví podruh své ženě, co jej dnes potkalo. Ta přísně Toničce nakázala, že nesmí k Behnům ani na krok. Jenže když si vodník zamane, co chce, to dostane. Jednou si Tonka hrála před sousedním statkem a spadla do kamenného koryta s vodou. A to byl její konec.   Čarodějné kolo „Stará Kačena čaruje!“ šeptali si lidé po Štítkově. I smluvilo se několik chasníků, že o filipojakubské noci budou hlídat okolo její chalupy. Když nastal čas, nastavěli se ke stráži. Jenže noc ubíhá a nic se neděje. Tu s půlnocí vylétlo z komína podivné kolo na dlouhé násadě. Jeden z hlídačů vykřikl: „Hele, šobr máma letí!“ Jen to dořekl, to kolo spadlo za chalupou do osení. Mládenci se v hrůze rozprchli. Druhý den stará Kačena nevytáhla paty ze stavení a několik dní pak chodila s ovázanou hlavou. Prý spadla ze žebříku, když lezla na půdu.    Čarovný skrojek Před lety šel soused ze Štítkova do Hoštic. Když byl ve Stráni, spatřil u louže škaredou ženskou, jak mísí chléb a něco si huhňá. Jak k ní přišel blíž, slušně pozdravil: „Naspoř Pán Bůh!“ „Dejž to Pán Bůh!“ odvětila, „až půjdeš nazpátek, zajdi si pro kousek chleba.“ Když se vracel, chvíli váhal, ale přece zamířil k louži. Už tam na něj ta osoba čekala, podala mu bochník chleba a povídá: „Dojedek nechej vždy přes noc. Ráno bude bochník opět celý!“ Soused je v rozpacích, ale přece poděkuje a pokračuje v cestě. Doma vše ženě pověděl, a ta hned poznala, že jsou to hastrmanské čáry. Chvíli se chleba báli, ale nakonec muž bochník požehnal třemi křížky a zakrojil. To byla chuť, přímo nebeská, a tak se nerozpakovali a jedli, až zbyl poslední skrojek. Tu si žena vzpomněla na hastrmančinu radu a uložila zbytek chleba na noc do komory. Jaké bylo jejich překvapení, když ráno se skvěl na opálce celý bochník! A tak si žili nějaký čas bez mlynáře i pekaře. Jednou se u nich sešlo více lidí než obyčejně. Hospodyně všechny častovala a byla v jednom kole. A tak se stalo, že jeden strýček snědl i poslední patku. Když to později sousedka zjistila, z rozrušení omdlela, ale bylo pozdě. Od té doby, kdykoli zadělává na chléb, při vzpomínce na vodnický dar se rozpláče.   Světýlka v povětří Jednou jel jeden kočí za podvečera přes Štítkov. Z kozlíku se ohlédl a viděl nějaká světla. Myslel tedy, že za ním někdo jde s lucernou. Jenže ta světla jakoby letěla vzduchem a stále se blížila. Muž se vyděsil a úpěnlivě poháněl své koně do cvalu. To už mu světélka naskákala na vůz, že se celý prohýbal. Kočí se počal modlit, ale to nepomáhalo. Dal se tedy do klení a hle – ihned byla světélka pryč.   Tři obruče U Sýkorovského mostu se často zjevoval vodník. Časem k němu přibyla vodní žínka a děťátka jako žabátka. Zvláště hastrmanka tu líčila na chasníky. Jel tudy jeden mládenec a ptá se sličné žínky, která seděla na mostku: „Čípak jsi?“ Jenže koně tuší divou bytost, stříhají ušima a plaší se. Hastrmanka se jen směje a za chvíli zmizí jako pára. Příště si už dívčice přisedla rovnou na vůz. Jedou spolu, rozprávějí a než dojeli do vsi, už ji mladík žádal, aby se stala jeho ženou. Zamyslela se na chvíli, a pak pravila: „A nebudeš mi nikdy vyčítat, čí jsem?“ To jí zamilovaný bloud slíbil a povídá: „A teď se mnou pojeď rovnou k mým rodičům.“ „Ne, ne,“ kroutí hlavou žínka, „ještě poslední zkoušku! Přivez tři obruče a hodíš je přes moji hlavu. Prasknou-li, budu tvá!“ Seskočila z vozu, otočila se a zavolala: „Budu čekat u Sýkorovského mostu.“ Chasník jel s koňmi jako divý a ve chvilince byl zpátky. U mostu spatřil dívku a pevnou rukou přes ni přehodil tři obruče – všechny praskly! Hastrmanka se líbezně usmála, podala mu ruku a zašeptala: „Teď jsem tvá, ale nezapomeň, co jsi slíbil.“ Minulo několik let. Na statku manželů se všechno dařilo. Čeho se dotkla pilná ruka hospodyně, vše jen vzkvétalo. Takové štěstí je však pro mnohé zkázou. Hospodář si pomalu odvykl pracovat a spoléhal se na čarovnou píli své ženy. Často zavítal do hospody a nevracel se před půlnocí. Jednou se na ni utrhl: „Sama neumíš nic, vždyť jsi z rodu hastrmaního, který lidem jen škodí!“ Zaplakala mladá žena, rozloučila se s dětmi a navždy odešla ze statku. A protože do vody se vrátit už nesměla, zmizela v lesích pod Boubínem. Vyřkla prý kletbu nad rodem svého nevděčného muže, aby pět pokolení bylo nešťastných jako ona a teprve ze šestého budiž kletba sňata. A opravdu, všichni z toho statku dodnes nešťastně bloudí světem a prolévají slzy, stejně jako jejich pramáti – hastrmanka.   Pohřební kočár Jeden štítkovský chasník se vracel na noc z Vimperka. U Bláhovic pole se mu zjevil černý kočár. V kočáru ležela velká rakev, kterou ozařovaly z každé strany tři svíce. Chasník před zjevením utíkal, co mu nohy stačily. Kočár jej však honil až ke vsi, kde se pojednou ztratil. Mladík přišel domů celý schvácený a ještě několik dní potom nedal kloudnou větu dohromady.   Šátek na cucky Jedna žena, která se zmýlila v hodinách, přišla v noci na mši do kostela. Viděla, jak do něj vchází spousta postav, a tak se připojila k zástupu. Byly to ale dušičky zemřelých lidí! Mezi nimi také její dávno zesnulá kmotřička, která jí šeptem pravila: „Jdi pozpátku do kostelních vrat a až přijdeš na práh, shoď šátek z hlavy na zem.“ Vyděšená žena ani nešpitla a zařídila se podle moudré rady své kmotřičky. Sotva opustila kostel, utíkala, co mohla, domů. Druhý den se šla podívat ke kostelu a na všech náhrobcích sousedícího hřbitova našla cáry ze svého šátku.   Vodnický chléb Jedni hospodáři dělali sena pod Kněžským lesem. Podél louky tam teče potok, v němž bydlely hastrmanky. Klidně si tam hospodařily, plínky sušily a zadělávaly si na chléb. Sekáči halekali na ty ucourané ženské: „Naspoř Pán Bůh na bochníček!“ Hastrmanky odpověděly: „Dejž to Pán Bůh,“ a mísily těsto dál. Za nějaký čas přinesly hastrmanky na louku lidem bochník chleba a jedna z nich připomněla: „Prostředek si vezměte, ale co po stranách odřežete, nám odevzdáte.“ Potom zmizely v potoce. Sekáči se zaříli dle vodnických pravidel a přinesli při odchodu domů hastrmankám skrojky chleba. Z potoka se ozvalo: „Dobře, že jste nám zbytek chleba dali. Kdybyste všechno snědli, musely bychom vás utopit!“ Od té doby nikdo ty hastrmanky vícekrát v těch místech neviděl.   Na močálu Jedni lidé ze Štítkova měli zamokřenou louku. Když tam šli sušit sena, uslyšeli, jak někdo stlouká poblíž máslo. Tu se muži zamysleli a zavolali: „Naspoř Pán Bůh!“ Z močálu se ozvalo: „Dejž to Pán Bůh,“ a stloukání vesele pokračovalo. Za chvíli se chasa ohlédla, a tu bylo vidět, že močálem plula miska a na ní ležel chléb a máslo. Muži si máslo vzali, ale chléb nechali na misce, která se ve chvíli propadla do vody. Lidé pak říkali, že kdyby si muži vzali i chléb, byli by utopeni.   Dědouškové na Boubíně Tři dědouškové ze Štítkova – Vítek, Tříska a Petřík chodili na Boubín dělat dříví. Vždy si nesli na pět dní s sebou jídlo a na místě si zrobili dřevěnou chýši na spaní. Chléb si zavěsili v pytlíku na suky a pro zahřátí rozdělali před boudou oheň. Dva z nich hned usnuli, ale třetí se pořád nějak převaloval. Náhle stál u jejich ohniště velký muž a díval se dovnitř, zdali všichni spí. Koukal se také na zásoby jejich chleba, počítal a nakonec zavolal: „Jůhano, Sálo, pojďte sem pro chléb!“ Na ty muže, tím halasem probuzené, přišla hrůza a hned vzali nohy na ramena. K Boubínu pak vícekrát nešli.   Bílé kalhoty Nebožka stará Krejsová ze Štítkova vyprávěla: Na hrázi zdejšího rybníka se objevoval vodník. Měl na sobě vždy bílé kalhoty jako z nejlepšího plátna. Vždy o jedenácté obcházel svou vodní říši a po jedné opět mizel. Jednou ho pozorovaly zvědavé ženské z oken. Právě bila jedna hodina, a tu vodník zvolal: „Čas můj se naplnil, žádný člověk sem nepřišel. Jsem tedy vysvobozen.“   Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA Foto: archiv autora