Zprávy z internetu

  Bílé neštěstí Vydal se štítkovský Komrska pod ves na dříví. Tu mu před povozem přeběhla bílá holubice. Vlekla křídlo po zemi, snad jej měla přeražené. Sedlák skočil z vozu a pokoušel se ptáka chytit. Mezitím se jeho volci i s vozem vzdálili. Jenže neřízený vůz spadl ze stráně a náruční vůl si zlomil přitom nohu. A tak sedlák místo dříví vezl domů poraněné zvíře, které mu dřevaři pomohli naložit na vůz. Od té doby vypráví, že bílá holubice znamená jisté neštěstí.   O jméně obce Štítkov Kdysi dávno se prý v okolí těžily drahé kovy, zejména stříbro, o čemž

svědčí jméno blízké hory Stříbrnice. Opuštěným dolům se v těch časech říkalo Štítky a tak vzniklo jméno osady Štítkov.   Ze starých dob O dávných zemanech štítkovských není povědomost žádná. Jen na západ od vsi nacházejí se dvě místa zvaná Na Věži a Na Starém Štítkově. Též nějaký kachel starobylý se našel   Hromový kříž Asi padesát kroků od cesty v Hlavičkách stojí nízký kamenný kříž s letopočtem 1757. Přesně na hranicích katastru Zahoří a Bošic. Co paměť sahá, vypráví se, že tu byla zabita bleskem jedna stará žena. Neví se ani, zda to byl boží trest.   Forman a světlíci Jednou jel jeden forman ze Svatomáří na Volyň. Byla už noc a jemu zhasla lucerna. I zajel pod Štítkovem k mokrým lukám, neboť by mu třeba nějaké zdejší světélko mohlo svítit na cestu. I zapískal na prsty a hned je tu tolik světélek, že se mu na vůz ani nevešla. Forman se zděsil a kočíroval zářící vůz k vodě, aby se jich zbavil. Tu ho do mokřiny stáhl vodník, a tak muž prosil světlíky, aby jej z vody vytáhli. Když byl zase na suchu, zapřisáhl se, že nechá světélka po celý život na pokoji.   Divný vůl Dědoušek dědouška Krejsů byl na dvoře až do setmění. Náhle uslyšel z chléva zabučení, a tak se tam šel podívat. V chlévě běhal volně vůl, a tak se jej dědoušek pokoušel chytit, aby ho mohl uvázat. Tu zvíře zmizelo, jako by se propadlo do země. Stařeček kouká po chlévě, všechna zvířata jsou uvázána u žlabů, ani jedno nechybí. Ihned si vzpomněl na hastrmana, a tak se vylekal, že přiběhl do sednice a tam omdlel. Než se z toho vystonal, pár dní si poležel.   Lesní muž Třískovic se vydali síct lesní trávu. Když se všichni sekáči sešli, byla už noc. Vyrazili pospolu, až přišli do lesa. Najednou se měsíc ukryl za mrak a udělalo se divné šero. Muži si lehli a tiše rozprávěli. Najednou se vedle nich objevil velikánský chlap se širokým kloboukem na hlavě a pořádnou holí v ruce. Chvíli nad nimi postál, třikrát zakýval hlavou a odešel. Po chvíli se z Kněžského lesa ozvalo hromové volání: „Heleno, pones mně chléb!“ Tu se všichni zhrozili a utekli do vsi. Na trávu se pak radši vydali až za dne.   Dědoušek Na Behnách Jednou šel dědoušek Jungvirtů na trh do Vimperka, a když se vracel, už se dělala tma. Krátil si cestu přes louky, na kterých bylo velké bahno. Když se k mokřině přiblížil, začala kolem něj vyskakovat světélka, kroužila povětřím a on nevěděl, jak by je zahnal. Nakonec se začal modlit, ale světélka se ho držela, až došel ke svému domu. Tam je rozezlen vyčastoval, aby mu prý vlezla na záda. Jak to řekl, ocitl se znova v tom strašidelném místě, kde se říkalo Na Behnách. Tam s ním světélka tančila a škrtila jej tak dlouho, dokud peprně nezaklel. Vtom se ti světlíci ztratili a dědoušek se konečně dostal na kutě.   Hastrmanka u Třísků Pod Štítkovem bývala velká louže a v ní bydlely hastrmanky. Jednou jel nebožtík Tříska ze mlýna a tři hastrmanky mu vyskočily na vůz. Jedna z nich si sedla vedle hospodáře, ale Tříska byl všemi mastmi mazaný, a tak si zatočil hastrmančinu zástěru na palec. Před stavením ty dvě seskočily, ale ta třetí nemohla. Tu se ozval nářek: „Sestřičko, nepovídej, nač jsou tříletá jablíčka.“ A tak hastrmanka musela jít s Třískou a sloužit u nich za děvečku. Tenkrát se ještě vařívalo na stupních a hastrmanka žádala, aby, až se odstaví hrnce, vždy zahrabali oheň. Jednou šla tudy svatba a oni odstavili hrnec, aniž zahrabali oheň. Takže ta hastrmanka od Třísků s pláčem odešla.   Ukřižovaná bába Byla filipojakubská noc a soused Konopka se vracel z Vimperka domů. Vykračuje si bos, boty přes rameno, aby si je šetřil. Přichází ke Štítkovu, a tu spatří cosi bílého v místě, kde stojí křížek. Strašidlo nebo duch? Konopka je však kurážný chlap, a tak jde dál. Po pár krocích uviděl na kříži babu. Visí hlavou dolů a modlí se Otčenáš pozpátku: „Amen zlého od nás zbav ale pokušení v nás neuveď a…“ Souseda až z toho píchlo u srdce, ale vzchopil se, aby její čáry překazil a zvolal: „Chval každý duch Hospodina!“ Baba po těch slovech sletěla z kříže, ale hned byla na nohou a skočila po Konopkovi. Zaryla mu drápy do ramen a sípá: „Povíš-li to živé duši, žes mne tu viděl, pošlu na tebe zlou nemoc nebo ti všechen dobytek popadá!“ „Nepovím živé duši,“ zařekl se vyplašený muž. Baba zmizela v poli a Konopka chvátal, aby už byl doma. Dobře totiž babu poznal a ona jeho určitě také, vždyť se o ní říkalo, že je napůl kočka a vidí i ve tmě. Na druhý večer sedí soused v hospodě a k něčemu se odhodlává. Pak přece vyskočil, šel ke sloupu uprostřed světnice a mazaně prohlašuje: „Žádnému jinému, jen sloupu samému povídám, že kovářka je čarodějnice! Včera lezla po kříži a modlila se Otčenáš pozpátku!“ Tak byla prozrazena, a přitom nesměla nic Konopkovi udělat, neboť slíbil, že neřekne nic živé duši. Ale, řekněte sami, má-li sloup duši? Celá hospoda se po té novině vyhrnula na náves a táhli do kovárny. Jenže baba byla fuč, prý odešla na vrch Věnec, snad aby tam sloužila peklu. A brala si na cestu koště. Všem bylo jasné, kolik uhodilo. Kovářku od té doby už nikdo ve vsi neviděl   Ohnivá koule Bylo to už dávno, kdy se ve Štítkově v jedné chalupě stále vadili muž se ženou. Hádali se ve dne, hádali se v noci. Ale nakonec jim jednou o půlnoci spadla ohnivá koule na střechu a oni shořeli. To měli asi za trest.   Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA Foto: archiv autora