Zprávy z internetu

  Žádost úřední: „…hosti, kteří hostinec navštěvují, jsou takřka samá lepší třída obecenstva – totiž úřednictvo a měšťani, žádající velmi často též nějakou skleničku rosolky neb koňáku, čemuž pisatel vyhověti nemůže, neb povolení k tomu nemá, a tím živnost trpí. Proto prosí okr. hejtmanství, by ráčilo nálev následujících likérů a jemnější kořalky na skleničky neboli štamprdle povoliti, totiž koňaky, rosolku, kmínku, slivovici, borovičku a rum, co k nahodilé potřebě obecenstvu skutečně při živnosti této nutno jest. Dále cizí [ubytovaní hosté] žádají před spaním štamprdli jmenovaných likérů, jiní zase rum do čaje požadují, aby si nápoj dle libosti upravili. Každý turista,

když se v hostinci zastaví jsa uhřátý, žádá nejdřív [před pivem] nějakou štamprdli rosolky.“…. Nejvíce bylo rozšířené pití kořalky, sladkých rosolek a likérů. V rodinných obřadech a obyčejích provázelo člověka od narození až do smrti – při hostinách, na křtinách, svatbách, pohřbech, s kořalkou se zvalo na svatbu, nechyběla při žádném setkávání lidí. Rosoglioerzeugung neboli výroba rosolky. Původně byly rosolky připravovány z rosnatky což je masožravá slatinná rostlina, podle níž likér dostal své jméno. První Rosoglio bylo vyrobeno v Itálii v roce 1332, za hranice se pak dováželo v lahvích opletených rákosem. Tento likér byl považován za lék na mnoho nemocí. Dokonce i dnes je doporučován jako homeopatický lék na černý kašel. Tak o tom ostatně píše ve svém Herbáři anglický botanik 17. století Nicholas Culperer. V 17. století se rosoglio vyrábělo také ve Francii a bylo velmi oblíbené. První, kdo začal rosoglio vyrábět u nás, byl fabrikant Franz Heinz z Horního Benešova roku 1783. Cena jedné láhve rosolky se pohybovala mezi 36 krejcary až 1 zlatým a 36 krejcary. Výrobci pro nedostatek rosnatky importují surovinu z Madagaskaru. Chutná hořkoslaně s nádechem bylin a zeminy, a má spíše průhlednou světlou brčálovou barvu a milenka na první pohled ani ochutnání to zrovna není. Později, jak uvádí Ottův slovník naučný, začalo se používat růžových okvětních plátků. Možná vás teď napadne, že jde zase o nějaký výmysl moderní doby. Snahu šokovat něčím novým, netradičním. Jenže květy růží v kuchyni zpracovávaly už naše prababičky a babičky. Určitě jste někdy, třeba ve filmu pro pamětníky, zaslechli slovo rosolka. Jak jeho základ napovídá, nejde o nic jiného, než o voňavý růžový likér, který naši předkové s oblibou popíjeli. Lihoviny, vyrobené nejrůznějšími metodami, od jednoduché přípravy z trestí až po destilaci, obsahující však v každém případě cukr. Mírně sladké lihoviny bývají nazývány rosolkami, sladší likéry, silně sladké a husté krémy. Rosolky se již v roce 1790 vyráběly s různými příchutěmi (anýzová, kmínka, fenyklová, co příroda dala…..). Jejich základem byl líh. Až do konce 18. století existoval alkoholický nápoj jen pro ženy, rosolka a ta měla kolem 8% alkoholu. A jeden starý recept (jeden z možných). Hrst růžových květních plátků (růže šípková nebo svrasklá), 5 hřebíčků, kousek celé skořice, na špičku nože mletého zázvoru, čtvrt muškátového ořechu, 250 g krystalového cukru, 200 g medu, 0,5 litru lihu (80 %), 0,5 litru vody. Všechny přísady kromě cukru a lihu vaříme asi 20 minut. Přidáme cukr, rozvaříme, ještě vřelé přecedíme přes plátno. Přidáme med a dobře rozmícháme. Necháme dokonale vychladnout a přilijeme líh. Přelijeme do dobře uzavíratelné nádoby, necháme asi týden ustát. Pak přelijeme do lahví, zazátkujeme a necháme ještě další čtyři týdny odpočívat. Zdroj: F. Kundrát – Rukověť výroby rosolek a různých lihovin Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora