Zprávy z internetu

  „Často přišla mi tatáž myšlenka, když jsem na tom břehu sedával, jako by nevlídné oko přírody na mne zde pohlédlo, oko tmavočerné, obroubené řasami temných jedlí, nad ním šeré skály jako jeho obočí, a v něm voda nepohnutá jako zkamenělá slza…“ Adalbert Stifter Magická moc Šumavy se odráží ve zvláštnostech jejích pověstí, v bizarních zvycích a lidové démonologii. Ze všech těchto starých příběhů vane neopakovatelné kouzlo. Dodnes předávají čtenáři bohatství ducha a srdce obyvatel této oblasti. Také jezera u nás mají svou historii, pověsti a legendy. Zkusme si dnes některé z nich připomenout. Nejsou prosty poučení a ani romantiky

a poezie… Na svazích Plechého, ve skalní stěně tyčící se nad Plešným jezerem, se prý nachází obrovský poklad. Po ústupu ledovce vynikla strmá jezerní stěna s četnými skalními výstupky, římsami a ohlazy. Dnes se stěna zvedá nad hladinou jezera do výšky 290 metrů a uzavírá celou kotlinu. K jezerní stěně se váže stará pověst. V útrobách stěny se prý nachází obrovský poklad, zlato, stříbro, granáty a další relikvie. Měl patřit pohanskému králi ze Saska, který sem uprchl před králem Karlem a nechal se v útrobách skal pohřbít. Brána k pokladu je začarována a otevírá se jen v době pašijí. Kdo, ale včas ze skály neodejde, může zde být uvězněn zaživa, což se prý stalo jednomu hospodáři. Před mnoha lety vystoupil o Velkém pátku na tu horu muž, který hospodařil na schestauerovském domě v Želnavě, ale jen ustavičně klel a tropil samé špatnosti, pročež se také nemohl ničeho dopracovat, a v den, kdy se všichni křesťané modlili u Božího hrobu, se vypravil, aby z hory mohl odnést co nejvíce pokladů. Vzal s sebou dokonce svého malého synka. Se svým synáčkem stoupal do skal od jezera, supěl a i s tím malým se chvěli oba dva. Hodina nadešla pak, kdy kámen hnul se v bok a schody kamsi dovnitř otec jen zrychlil krok. Jak vstoupili dovnitř, přepadla nevinné dítě taková hrůza, že vykřikl: „Otče, otče, podívej na to řeřavé uhlí, pojď ven!“ Muže však zaslepil zlý duch, a jak se přehraboval v tmavočervených drahokamech, zapomněl na čas, až synek, jakoby čímsi závanem stanoucí u jezera, rovnou spatřil, že se skála s mocnými rachotnými údery zavírá a ve svém nitru podržuje nebohého otce. Hocha jalo zoufalství, rozběhl se z vrchu dolů, jako by mu všechny lesní stromy byly v patách, jenže Panenka Maria však vedla jeho kroky tak, že se šťastně ocitl doma. Vyrostl v bázni Boží a každým rokem se na Velký pátek postil, dokud se na obloze neobjevily hvězdy, a proto se mu dostalo požehnání na polích i ve stáji. Pod té doby nebylo slýcháno, že by někdo do té hory pronikl. Na hoře asi tři hodiny cesty odtud stojí hora, na které kdysi za dávných pohanských dob tři králové určovali hranice tří zemí: Čech, Bavor a Rakous – do skály byly vytesány tři stolice a ti panovníci na nich usedli, každý v zemi, která byla jeho. Měli tu s sebou početný doprovod a bavili se lovem. Tu se stalo, že tři z mužů došli k jezeru a z bujnosti se pokusili chytat v něm ryby. A hle! pstruzi rudí kolem tlamy a skvrnití, jako by je posel planoucími jiskrami, hrnuli se jim rovnou do rukou, takže jich mohli spoustu vyházet na břeh. Jak nastal soumrak, rozdělali oheň, dali ryby do dvou pánví s vodou a postavili je na oheň. A jak tak leželi u ohně, vyšel měsíc a nastala krásná noc, začala voda v těch pánvích vřít a klokotat víc a víc, ryby v ní ale nebyly mrtvé, naopak stále živější a veselejší. V korunách stromů to náhle začalo šumět a hučet, až mysleli, že se les kolem hroutí, a jezero bouřilo, jako by se po něm hnal vichr, nepohnula se však nikde ani jediná větvička, nezdvihla jediná vlnka, na nebi nebylo ani mráčku. Jen z jezera bylo slyšet mumlání: „Nejsou všechny doma, doma.“ Tu se mužů zmocnila hrůza a naházeli ryby nazpátek do vody. V okamžení všechno ztichlo a měsíc stanul v plné kráse na obloze. Lovci ale zůstali po celou noc sedět na kamenech a nevydali ustrašeni jediného slova; když pak nastal den, ve spěchu odsud odešli a vyprávěli všechno svým králům; ti odtáhli a prokleli ten les, aby zůstal pustinou pro všechny časy. Zdroj: Johann Gebhart /1826-1895/: Oesterreichisches Sagenbuch /Pest 1862/, s. 247 Josef Virgil Grohmann Sagen-Buch von Böhmen und Mähren: Sagen aus Böhmen (1863), překlad Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora