Zprávy z internetu

  Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil, žes svého mistra Židům prozradil. Za to musíš v pekle hořeti,  s Luciperem ďáblem tam přebývati. My školáci chodíme a o dárek prosíme. V pašijovém týdnu, směřujícím k velikonočním svátkům, je přiřazován název Škaredá středa. V lidovém prostředí vznikl zřejmě podle biblického vyprávění, že se Jidáš mračil na Ježíše, kterého posléze zradil. Středa velikonočního týdne se nazývá také černá nebo sazometná podle zvyku čištění domů a komínů, čímž se vyháněli zlí duchové. Pověra říká, že se tak nazývá proto, že se Jidáš v ten den škaredil na Krista. Musíme si dávat pozor, abychom

se po celou středu usmívali. Kdo se toho dne mračí, ten se bude škaredit po všechny dny v roce. Znají ho i ti, kdo v životě nevzali Bibli do ruky. Jidášem dodnes označujeme podlého zrádce, věrolomného, bezcharakterního a falešného člověka. jednoho z Kristových učedníků. Dodnes připomíná Jidášův čin Škaredá středa, údajně den, kdy Jidáš za třicet šekelů stříbra Krista prodal farizejům. Zrada tohoto Ježíšova učedníka spočívala v tom, že v Getsemanské zahradě přistoupil k Ježíšovi a políbil ho, čímž jej identifikoval pro pochopy, kteří jej přišli zatknout. Po polibku se Ježíš podíval Jidášovi do očí a řekl: „Jidáši, políbením Syna člověka zrazuješ?“ (Lukáš 22:48). Arcizrádce byl většinou zobrazován při jidášském polibku, při jednání s židovskou veleradou, anebo jako oběšenec. Pokud byl Jidáš zobrazen s ostatními apoštoly, například při poslední večeři, stál nebo hleděl stranou, anebo alespoň míval černou svatozář. Následovalo Ježíšovo odsouzení na kříž a Jidášova sebevražda. Na rozdíl od mnoha významných mužů Ježíšovy éry, o kterých dnes nikdo nic neví, zůstal Jidáš v povědomí lidstva dodnes. Bez něj by příběh o smrti Spasitele postrádal jednoho z hlavních aktérů. Avšak stále se vynořují pochybnosti a pochybovači, kteří se ptají: existoval vůbec? Na Škaredou středu začínaly tři přísné postní dny. Ženy se oblékaly do tmavých obleků. Končila všechna společenská posedávání, muži omezili kouření a pití. Hlavním pokrmem byla čočka a hrách. Začínala se již také malovat vejce, aby byla připravena na pomlázku. Se jménem Jidáše je také spojen zvyk ,, honění Jidáše“. Patří mezi nejstarší velikonoční české hry. Z původního náboženského obřadu se vyvinula dětská hra s popěvky namířenými proti Jidáši a židům, kteří ukřižovali Krista. Tyto písničky se shodují s dnešními dětskými říkadly. Podrobnější zprávy máme až z počátku 19. století od Krolmuse. Deseti až dvanáctiletí chlapci stáli při mši u oltáře. Ke konci mše dal kněz pokyn k útěku Jidášovi. Byl to předem určený chlapec, který měl většinou rezavé vlasy. Ten vyběhl z kostela ven a ostatní děti honem běžely za ním a hnaly ho s řehtačkami a klapačkami před sebou. Tyto honičky byly spojeny s koledou. Dostávali většinou sušené ovoce nebo drobné peníze, které se vhodily do hloučku dětí. Honění se opakovalo na Zelený čtvrtek i na Velký pátek. Koledy, které se zpívaly o Jidáši : ,,Ó Jidáši nevěrný! Cos učinil, žes svého mistra židům prozradil. musíš za to šlapat bláto, co nejvíce do čepice. My Jidáše honíme, klekání zvoníme. Kyrie eleyson!“ V tento den lidé nosí do kostela polínko dřeva a dají je opálit na hranici. Doma z něho nadělají loučky a z nich křížky, které o Veliké neděli po obědě s ratolestmi svěcenými na neděli květnou, zastrkají do rohů polí. Ten hospodář, který bude mít dříve zastrkané křížky, bude mít údajně časnější žně. Jak vysoké jsou ratolesti s posvěcenými kočičkami, tak vysoko potom vzroste obilí. Křížky s ratolestmi zároveň také měly ochraňovat úrodu před krupobitím. O těchto dnech dodržovaly naše babičky přísná pravidla, co se týče jídelníčku. Ač bylo jídlo skvělé a hospodyni se na Škaredou středu neobvykle dařilo, bylo nutné, aby jídlo právě v tento den na talíři vypadalo ošklivě a na první pohled nepovedeně. Jestliže se hospodyně rozhodla usmažit bramboráky nebo placky, vždy je při obracení trochu potrhala nebo přeložila. Tak vznikly trhance. Zdroj: Reinhold Bernhardt a kol.- Kdo jsi, Jidáši? (Návrat domů Praha 2004) Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora