Zprávy z internetu

  Velikonoční svátky vždy byly oslavou jarního slunovratu, končící zimy, vítáním jara, probuzením přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka. Židé slavili každý rok Velikonoce, kdy je Bůh vysvobodil z Egypta. Žluté úterý nebylo nijak výjimečné z hlediska lidových zvyků; ty měly pouze své názvy a mimo mše svaté se v tyto dny žádné obřady nekonaly. Žluté úterý symbolizovalo zlato, světlo a slunce. Žlutá je jásavá barva i barva zralosti. V křesťanském umění symbolizuje věčnost, ctnost, rozum, úctu, vznešenost, žárlivost, Boží světlo. Proč byla úterý přisuzována i šedivá barva, není známo. Název je údajně odvozen z barvy popela. V

některých oblastech žluté úterý, ale podle etnografů zkomolený název šedé barvy (gelb = žlutá, grau = šedá). Šedé úterý bylo jen předzvěstí smutku. Mělo by se uklízet a hlavně vymetat pavučiny, proto pavoučí nebo také prašné, kdy by se z domácností měl vymetat prach. Vymetáním chalup lidé symbolicky vymetávali zimu i ze svých duší. Den patří domácím skřítkům a tak jestli doma nějakého máte (a víte o tom), tak mu dejte trochu mléka nebo nechte na talířku kousek chleba.„Žlutý outerek“. Proč žlutý? Někteří myslí, že se to vztahuje k středověkému obyčeji, dle něhož bankrotáři po celý rok museli nosit žluté klobouky, kteréhož mrzutého vyznamenání bývali toliko v outerý před velkonocemi sproštěni; aby vzdor tomu či právě proto nazýval se žlutým, je poněkud odvážlivá vysvětlivka, která sice připomíná na „staré zlaté časy“, uspokojení však budí obzvláště u těch, kteří svobodomyslností „nové doby“ nejsou nuceni nosit žluté klobouky — a těch je po krachu dosti. Spíše může se tento outerek považovati za blížence tučného čtvrtka masopustního. „Tučný“ a „žlutý“ jsou jaksi pojmy spřízněné a neslaví-li se žlutý outerek tak bujně jako tučný jeho bratr, požívá přec, co poslední den před čtyřdenním postem jakéhosi vyznamenání co do jídla a pití. K Velikonocům se váží naděje věřících na duchovní obnovu života. Pro mnohého člověka zůstává smysl svátků jara s velikonočním tajemstvím skryt anebo stojí ve stínu Vánoc, které dnes znamenají dominantu roku. Snad je to tím, že se část lidské společnosti po mnoho generací odklání od hledání duchovních hodnot a směřují jinými cestami. Jak pro hospodáře, tak pro hospodyni byly Velikonoce a stejně tak celé jaro ve znamení velké práce. Zatímco hospodář byl od slunka do slunka na poli, hospodyně stála před nelehkým úkolem, jak z mála uvařit hodně. Sklep i komora po zimních masopustech byly v tuto dobu téměř prázdné a možnosti surovin, ze kterých by se dalo vařit velmi omezené. A tak se vařily zejména brambory, pekly bramborové placky, na řadu přicházely hrách a kroupy. Z toho mála, co ještě zbývalo, se snažila hospodyně ušetřit co nejvíce na přicházející Velikonoce. Zdroj:  F. Hudler, Eleonorenhain (2002), s. 219, překlad a český text Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora