Zprávy z internetu

  Čas Velikonoc – který dospělý by se láskyplně neponořil do vzpomínek ze svého vlastního dětství? Už týden před Květnou nedělí byly děti plny radostných očekávání. Dávno už se pátralo pro zaplétání těch co nejštíhlejších a co nejvýš se pnoucích „palmových ratolestí“, po co nejbohatších snítkách „kočiček“, které si, často ještě vprostřed třpytícího se sněhu, hřály sametově stříbrné kožíšky v paprscích prvního jarního slunka. Co by to bylo za kluka, kdyby jeho ctižádostí nebylo nést na Květnou neděli do kostela k vysvěcení tu nejdelší a nejzdobnější palmovou ratolest? Nebyl to zrovna nijak snadný kus práce ji vyvázat. O sobotním večeru

se do toho pustil sedlák či čeledín. Kolem dlouhého, pružného svazku lískových prutů, který je u paty ještě nějak vyztužen, se omotá vrbové proutí, pevně navíc ovázané motouzem. Nakonec se horní konec ozdobí barevnými hedvábnými a papírovými stuhami. Copak mohl mít před Květnou nedělí nějaký chlapec klidné spaní, celý radostně natěšen svým zítřejším úkolem? Už hodně brzy ráno musel vyskočit z peřin, sotva jen hospodyně zatápěla, aby nebyl právě on tím, na koho se pokřikuje palmový oslík. Bedlivě se na to hledělo, kdo se poslední vyhrabe z postele a ta oslovská přezdívka mu už náležela po celý den. Byl to vždy kouzelný obrázek, když hoši se svými „palmovými ratolestmi“ přispěchali ke kostelu. Kam jen ses podíval, všude, na všech cestách a pěšinách samé „palmy“ s vesele se v jarním větříku třepotajícími červenými, modrými, zelenými a žlutými stuhami. Usedlosti na samotách ležely často velice daleko od vsi s kostelem. Nést „palmu“ odtud až sem vyžadovalo od mnohého hocha, zvláště byl-li to nějaký hubený mrňous, opravdu značnou námahu, co teprve, když cesta stoupala do vrchu a vítr „palmou“ rozpustile zmítal sem a tam. Ještě během bohoslužby v kostele si leckdo takto cestou sem zmožený stíral rukávem kabátu kapky potu z čela. „Palmy“ byly vystaveny mezi oltářem a řadami kostelních lavic. Pestrý les, který věřícím v lavicích výhled na oltář stačil téměř zcela zakrýt. Tyčil se místy až ke kostelní klenbě a zrak nosičů tak jako tak pátravě sledoval výši jednotlivých vrcholků, aby se ujistil, že právě ta jeho „palma“ je skutečně nejdelší a nejokrášlenější. Mezi takovými se ovšem tísnily i ty velikosti značně skromnější, něco jako „podrost“ skutečného lesa. Své opravdové důstojnosti však si byl každý z nosičů vědom až teprve tehdy, když farář přikročil ke svěcení „palem“. Tu začala bušit jejich srdce silněji – a kdo z nich by si přitom nepředsevzal kráčet dnes domů přímou cestou a s myslí nábožnou. Ta předsevzetí vzala ovšem většinou zasvé už při opuštění kostelních stěn. Každý považoval svou „palmu“ za tu nejlepší a její čest byl připraven hájit pěstí a v případě nouze i větvemi z ní vyrvanými. Běda, padlo-li o té či oné z „palem“ nějaké všetečné či dokonce křivé slovo! Nebylo nijakou vzácností, když pak člověku, ponořenému při cestě z kostela do zbožných myšlenek, přeběhl přes cestu mládeneček, u něhož bylo na prvý pohled těžko rozhodnout, zda je rozedrán více on či pocuchaná „palma“ v jeho rukou. Doma musil ostatně každý hoch s donesenou „palmou“ ještě třikrát obejít stavení i se stájemi a stodolou, aby tak vyznačil kouzelný ochranný kruh proti zlým duchům. Ten, kdo pozřel tři posvěcené „palmové“ kočičky, byl obrněn po celý rok před nemocemi. Ne každému se je ovšem podařilo vůbec polknout, poněvadž zle chloupky lechtaly na patře i v hrdle. „Palma“ nebyla ani teď vydána svému osudu; zůstala uchována pod střešními krokvemi, odkud měla posvěcena chránit celé stavení před veškerou pohromou. Když se v létě objevila na nebi mračna věštící bouři, vhodila selka tři „palmové“ snítky do žáru kamen; před blesky a krupobitím měla síla svěcené vody v nich skrytá, stoupající teď plamenem a dýmem vzhůru k nebesům, bezpečně chránit všechen majetek. Nezapomínejme naše domovské zvyky a obyčeje! Obdarovávaly nás tam doma tolikrát chvílemi radosti i zamyšlení. Mnohé svědčí o bázni před bohy a o uctívání bohů v dávných pohanských dobách. Jsou to zvyky a obyčeje, které se uchovaly v našem lidu po tisíciletí. Nejsme snad povinováni nést je a pěstovat nadále do budoucna? Zdroj: Hoam!, 1958, č. 4, s. 4 Rupertu Stöhrovi překladů a českých textů, Jan Mareš –  Jihočeská vědecká knihovna Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora