Zprávy z internetu

  Swiza na Boubíně Na Boubíně, když tam káceli v zimě lidé dříví, museli mít stále rozdělaný oheň, aby nezmrzli. Jednou tak po práci seděli před svou boudou, dívali se do plamenů, když tu jeden z nich povídá: „Jak je asi starý tento les?“ Sotva to dořekl, stála před nimi divá babice a zaskuhrala: „Já zde pamatuji třikrát pole a třikrát les a tyto stromy zmizí též!“ Vtom ji přerušilo volání: Ihó, ihó! Poté se strhla vichřice. Žena se obrátila a utíkala zase pryč. Bylo vidět, že má koňské nohy.   Divoká honba na Boubíně Jednou hnala divoká honba boubínskými

hvozdy. Vítr byl tak silný, že stromy jen praštěly a domek na úpatí hory se otřásal. Sedlák uvnitř byl celý tumpachový z toho rámusu. Pořád jen samé „haló“ a „hejhej“, řičení koní a další příšerné zvuky. Tu otevřel sedlák okno a poštval do temnoty svého psa: „Huš, huš, můj Mauxerle, běž s nimi!“ Pes zavyl, vyskočil oknem ven a zmizel ve tmě. Vzápětí přilétla oknem do sednice umrlčí noha. Ráno sedlák marně volal svého psa a jak se zděsil, když objevil jeho zkrvavenou kůži na střeše svého sklípku.   Boží pomsta pod Boubínem Po světové válce přišli na Šumavu noví osadníci. Ti si časem zamilovali své louky a pole a v potu tváře zde dobývali chléb. Jenže to netrvalo dlouho a museli vše odevzdat do družstevního majetku. Nový předseda vyhlásil v Korkusově Huti: „Postavíme společný kravín a z kostela uděláme stáj.“ Jeden zbožný chalupník musel pak nové stádo volky nevolky pást. Ovšem když přišla neděle, pasák se vzbouřil a šel do Vimperka na ranní mši. Předsedovi nezbylo, než jít pást sám. Uvázal si první tři krávy trojím řetízkem, jak zde bylo zvykem, a vedl celé stádo na louky. Tu se z dálky ozval vimperský zvon – mše začínala. V následující minutě se nad Korkusovu Huť přihnala od Boubína bouře, zarachotil hrom a blesk zasáhl řetízek. Tři krávy a jeden muž leželi mrtví na trávě. Potom už nikdo nevztáhl ruku na horský kostelíček, který se nám díky boží pomstě zachoval dodnes.   Žídek Mocný byl boubínský čaroděj Žídek. Proto pozval jednou své kolegy k sobě na hostinu. Při té příležitosti měli všichni ukázat svůj um. První přišel na řadu čaroděj z Bobíku neboli Schreineru. Mávl rukou a do hodovní síně vplul mrak a hrál všemi barvami. Potom vše potemnělo, pod stropem vysvitly hvězdy a stříbrný srpek měsíce obtančil stůl. Po chvíli začalo svítat a zlaté paprsky se třpytily na stěnách. Vše korunovala duha, která se nade všemi rozprostřela. Čarodějové spokojeně zatleskali. Teď se přihlásil kolega z Černé neboli Schwarzbergu u pramene Vltavy. A hned se otevřely dveře a vstoupil Alexandr Veliký známý hrdina starých časů v plné zbroji. Doprovázela jej překrásná královna Roxana. Když zmizeli, všichni byli jako očarováni. Za chvíli se zvedl z křesla černokněžník roklanský. Prstem zaklepal na zeď a hned se rozlétly dveře a do síně hřmotně vešel strašlivý obr Polyfém s jedním okem. Svým kyjem tloukl do podlahy, až se Žídkova jeskyně otřásala. Snad by se na přítomné vrhl, kdyby zase nebyl odvolán z tohoto světa. Nakonec vystoupil sám Žídek. Mávl rukou a stromy i květiny na Boubíně uschly a jako by se tudy prohnala vichřice, hora byla náhle holá. A zase zamával rukama a Boubín se oděl do zeleně. To se třikrát opakovalo a když proměny skončily, vzal hostitel do rukou zlatou píšťalku a přivolal celé hejno slavíků. Ti zpívali tak sladce, že všem bylo jako v ráji. A náhle se objevil zlatý vůz v podobě velkého draka a čarodějové nastoupili na cestu do svých domovů. A slavíci je doprovázeli a celý šumavský kraj byl těmi písněmi okouzlen.   Doktor z hory Není tomu dávno, co na svazích Boubína žil zvláštní muž. Lidé mu říkali Doktor z hory, protože dokázal vyléčit všechny nemoci světa. Bylo však těžké se k němu dostat, a pak, léčil jen vážné nemoci a dokonce dokázal předvídat osud svých pacientů. Když mu bylo vyšší mocí naznačeno, že nemocný musí umřít, moudře se podvolil osudu. Jen jednou to dopadlo jinak. V jedné prachatické hospodě měla dcera hostinského na kahánku. Tu kdosi poradil nešťastnému otci, aby se vydali za zázračným doktorem k Boubínu. Hostinský hned vypravil vůz se svou na smrt vyhublou dcerou. Když přijeli k lesům, museli nemocnou nést. Když dorazili do osamělé chýše, divotvorný muž se zachmuřil, neboť poznal, že musí konat proti Boží vůli. Nejprve všechny poslal ven a pak na dívku dvakrát dýchl. Ta vyskočila jako srna a byla zdráva. Při loučení zabručel stařec na šťastného otce: ,,Žádné podobné umírající ať mě už nikdo neposílá.“   Ulovený pes Ve svahu Boubína v malé chalupě žil jeden muž. Toho pravidelně ze spánku budila divoká honba. To se vždy dům otřásal v základech, vytí a rachot se nesly vzduchem a ržání zdivočelých koní tu vřavu doplňovalo. Jednou už to noční řádění nemohl vydržet a poslal do noci svého loveckého psa, aby tomu učinil přítrž. Pes se zježenými chlupy vyrazil ze dveří a zmizel. Ráno muž marně volal na svého psa, vypadalo to jako by se propadl do země. Až po chvíli ke své hrůze zjistil, že jeho kůže visí na střeše chalupy. I poznal ten pošetilý muž, že se nikdo nesmí protivit té příšerné lesní jízdě.   Obr Kubo a panna Minkesin Na vrchu Boubíně, který se německy jmenoval Kubaniberg, žil panovačný obr Kubo. Ten stále myslel na to, jak by své království rozšířil. Dělal si zálusk na pastviny nad Lipkou, okolí Šeravy i tokaniště Minkesin. Zde žila krásná víla Minkesin, která se obra velice bála. Proto si na pomoc přivolala lstivého skřeta Ilma, který měl své království při Kubově Huti na Bójské hoře. Toho se Kubo zalekl a začal se horské panně dvořit a milostně ji přemlouvat. Jenže ona již byla zaslíbena Ilmovi a tak vše zůstalo při starém. Vždyť, jak by mohl jeden obr panovat nad celou Šumavou? To nedokázali ani lidé za stovky let!   Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA Ilustrační foto: archiv (red) – Za krásnější Vimperk