Zprávy z internetu

  Dřevěné nádoby, jako dřezy, koryta, vědra, díže časem chátraly až k nepotřebě a tak na pozvání objevoval bednář se svými nástroji. Bednáři se i v místních pivovarech starali o výrobu a údržbu spilečných kádí, ležáckých sudů, ale i menší transportních soudků. Tato řemeslná živnost má své rozsáhlé dějiny. Ve středověku, poprvé v 8. stol. o bečvářích zpráva jest zachována. Výrobou dřevěných nádob pro šumavský lid se původně zabývala dvě řemesla: bednáři a bečváři. Bečvář hotovil objemnější nádoby z tvrdého dubového dřeva, které pobíjel železnými obručemi. Bečváři byli povinni dělat všechny sudy dle předepsané míry, kterou určovala městská rada nebo

vrchnost. Výrobě běžného nádobí z měkkého dřeva se zase věnoval bednář. Postupem doby obě řemesla splynula pod jeden cech a v 19. století zůstávají pouze bednáři. [V roce 1859 bylo zrušeno cechovní zřízení, cechovní pořádky pozbyly právního i praktického významu a řemeslná výroba byla orientována na principy tržní ekonomiky.] V průběhu několika století všechny pivovary, které vznikaly na Šumavě, zaměstnávaly stovky bednářů, protože jediná nádoba, ve které pivo mohlo kvasit, mohlo zrát, mohlo se transportovat do hospody, byla dřevěná nádoba. Výroba dřevěných sudů patřila vždy k nejnáročnějším řemeslným pracím a byla jedním z vrcholů bednářského mistrovství. Sud se nevyrábí, ale staví. Jako housle nebo koráb. Každý pohyb byl vyzkoušen už před mnoha staletími. Každý úkon má svůj čas, své místo a k tomu patří rituály dávných věků. Bratrem bednářů je oheň. Oheň a voda. Už dávno si lidé všimli, že horkem se dřevo změkčuje a lze ho opracovávat jako ementál. Dodnes vroucí voda pomáhá bednářům formovat dužiny a dávat sudu konečný tvar. Řemeslo neznalo hranic. Pracovní postupy byly stejné v Čechách i v celé Evropě. To se týkalo i bednářství. Sud začít stavět od tzv. kukny. Věnce dužin opracované přesně podle šablony. Velikost budoucího sudu je dána rozměrem dužin a samozřejmě velikostí obručí. Pivovarské transportní sudy se uvnitř opatřovaly ještě nánosem bednářské smoly. Ta byla jedním z výrobních tajemství bednářů. Jak je zřejmé, že práce to nebyla jednoduchá a nástrojů ke zdárnému dokončení díla bylo zapotřebí mnoho. Bednáři však byly mistři svého řemesla a řemeslníci tvořiví. Však také proto všechny jejich výrobky měly vždy vypálenou značku. Řemeslo časem usne jako starý strom. Občas ho ještě potkáme, ale ani si nevšimneme, že už vlastně neexistuje. Starý oheň uhasne. Lidé si ho předávali staletí, tak třeba jako vědomost o tom, že stromy na sudové dužiny je třeba kácet v zimě, kdy je dřevo bez mízy. To všechno odejde, a staré tváře zahalí mlha. Co se stane, až odejde poslední bednář? Až přestane vonět dřevo a smůla? A tóny dřevěných nádob definitivně nahradí kovový třesk. Asi nic. Jenom svět bude chudší o jedno řemeslo. O vzpomínku na svou minulost. A možná i o zdánlivě nepodstatné tajemství, jak se sud uzavírá víkem. A jedna pověst. Na Šumavě, nedaleko obce Stachy se traduje tato pověst: Jeden bednář nesl před Vánocemi někomu necky a cestou byl přepaden světýlky. Muž se dal na útěk, a když už nemohl dál, lehl si na zem a přikryl se neckami. Světýlka se vrhla na necky a zuřivě po nich dupala. Za chvíli přestala a naslouchala, zda bednář ještě dýchá. Když zjistila, že ano, znovu se vrhla na necky. Vystrašeného muže napadlo, aby zatajil dech a dělal mrtvého. Světýlka zmizela a k smrti uštvaný bednář se vrátil oklikami domů. Ráno byly na místě, kde byl bednář přepaden, stopy jako od dětských chodidel. Kolem byl sníh udupán, ale bylo zřetelně vidět obrysy necek, jak ležely na zemi. Jiná varianta vypráví, že dotyčný tolik štěstí neměl a pod neckami se udusil. Zdroj: Historie pivovarnictví, Historie Šumavy Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora