Zprávy z internetu

  Půl koně za království Když stateční Čechové před Milánem v zemi vlašské leželi, nemohli mužové krále Vladislava hradeb dobýti. Přece se to však podařilo smělými činy některých českých pánů i nastala v městě řež nevídaná. Když se voják zvaný Ješek probíjel s kořistí ven z městské brány, spadla za jeho zády obranná mříž tak těsně, že vpůli přeťala jeho koně. Do vojenského ležení se vrátil pěšky se sedlem na rameni a s vaky plnými klenotů. Od tohoto činu mají Malovcové z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich potomci vládli nad Vlachovým Březím, Čkyní a Vimperkem.   Krvavá ruka vimperská Směrem západním jsou v zámecké zdi

červená dvířka. Tudy prý vedla tajná chodba do Dolního mlýna. Při bourání svrchu řečeného mlýna našel se poklad se starými penězi. Na svátek Všech svatých se červená dvířka otvírala a z nich vycházela krvavá ruka. Dnes se to již neděje, neboť papež Řehoř takováto zjevení zkrotil svými svatými slovy.   Nerušte mrtvé Ve Vimperku na starém hřbitově vedla z kostnice jakási díra skrze zeď až ven na ulici. Jednou jel kolem jeden podnapilý forman a zašťáral do díry bičištěm: „Hola, vstávat, už je bílý den!“ Tu mu nějaká síla vyrvala bič z ruky a ten zmizel v díře. Snad tam leží až dodnes.   Statečný Schwarzenberk V kraji Prácheňském jsou rozsáhlé knížecí lesy, veliké rybníky i úrodná pole. Vprostřed nich září skvostné perly hradů a zámků patřících rodu Schwarzenberků. Mezi ně patřil i Vimperk. Nad branami se stkví jejich erb, v němž se nachází hlava Turčínova. Jak se tam dostala? Uherská pevnost Raab kdysi padla do rukou vojsk sultánových. Celá rakousko-uherská říše byla ohrožena. Tu se odhodlal císařský vojevůdce hrabě Schwarzenberk Raab opět získat. Obešel s vybraným sborem přední stráže turecké a pod pláštěm tmy a náhlé bouře se dostal až k branám města. Povedlo se mu bránu vypáčit a dostat se dovnitř. Po neslýchané řeži se podařilo císařským Raab dobýt. Turci byli dílem pobiti a dílem se rozutekli či byli zajati. Jeden z vůdců sultánových padnul v boji, jeho hlava byla naražena na kopí a vztyčena na hradbách osvobozeného města. I slétali se na ni krkavci a tento obraz byl na erb Schwarzenberků přenesen.   Srnčí hlava Pověstné byly lesy, které patřily městu Vimperku. Jenže ani jim se nevyhýbali pytláci a zloději. I na sousedním schwarzenberském polesí řádili poberové. Byli tak drzí, že jednou po pytláckém lovu vítězoslavně vztyčili na vysokém dřevci hlavu uloveného srnce. Od těch dob se říkávalo blízké skalnaté kupě Srnčí hlava.   Přimrazení myslivci Ve stejném lese dopadli hajní pytláka, který zrovna stál nad ulovenou zvěří. Svázali ho a vedli na vimperský zámek. Tu je pytlák poprosil, zda by si nemohl ukrojit kus žvýkacího tabáku. Uvolnili mu tedy ruce a usedli vedle něj na ležící kmen. Po chvíli se svižně zvedl, zamával kloboučkem, popadl zabavenou pušku a zasmál se: „Tak já tedy jdu. Pánové tu jistě rádi posedí, vždyť jsou utrmáceni víc než já!“ A klidně zmizel v lese. Myslivci chtěli vyskočit, ale nešlo to. Byli jak přilepení. Pytlák je totiž přimrazil. Teprve ráno k nim přišla babka, že je nějaký muž pozdravuje a že mají vstát a jít domů. Hned z nich kouzlo spadlo a oni byli volní.   Aktuár oslem Ve Vimperku na panském dvoře pracoval jeden aktuár neboli písař. A protože byl důkladný a poctivý, přišel na to, že ve vsi Kosmo dva selští filutové posunují nejen své mezníky, aby jeden druhého ošidili, ale hospodaří i na panském. Když se dal do vyšetřování, oba mazaní hospodáři obvinili mladíka z přijetí úplatku. A bylo zle! Vždyť byli dva na jednoho. V úzkosti se obrátil písař k čertu. A ten nelenil: „Neboj se, věc je již vyřízená a tobě nezbývá, než se mi tu hezky podepsat!“ Mladík však byl tak vyděšený, že před smlouvou s rohatým utekl a zamknul se do svého pokoje. Jenže peklu nikdo neujde. Ráno přišla zpráva, že dva sedláci byli v  Kosmu přes noc zardoušeni. A když přišli páni pro svého úředníka, nevyšel z jeho pokoje aktuár, ale osel. Ten potom musel dlouhá léta strašit po chodbách vimperského zámku, neboť kdo s čím zachází, tím také schází.   Ze sbírky pověstí Dědictví Šumavy od Ondřeje FIBICHA Ilustrační foto: archiv autora