Zprávy z internetu

  Stavení na Šumavě. Snad trochu sešlé, s maličkými okny, snad příliš odlehlé, daleko odkudkoli,  na stezce úzké, kdesi za světem… Co ti chce říci tím? Nač se tím ptá? Což nechápeš, že nesrovnale víc tu štěstí bývalo, než v přepychu ho kyne? Že každý v sobě musí najít to, co zlato nikdy nám nedá? Malé šumavské stavení: kolik jen života z něj mohlo ještě vzejít! … „Opět obcházeli, tentokráte směrem jižním k Luznému a Marberku, na jehožto stráních pracovali dřevorubci. Přišli právě, když tito si vařili oběd. Visel černý kotel nad ohněm, v kotlu voda vřela, nasypali černé, žitné

mouky a trochu soli, zavařili mouku do jisté houšťky, ustavičně dřevěnou měchačkou míchajíce, pak vodu slili a zbývající v kotlu hustou kaši silně omastili. Šterc byl hotov, jedli jej z kotlu, přijídajíce z velkého krajáče sedlého mléka. Příručí okusil, i chutnalo mu dobře, ale zdál se mu šterc přespříliš mastným. Řekl jim to, oni pak odvětili, že jinak býti nemůže, bez omastku že by se nenasytili a těžké, namáhavé práce své konati nemohli.“.. Karel Klostermann / Ze světa lesních samot Málokde platí přesněji fakt, že jídlo je obrazem kraje, jako tady. Je odrazem jeho přírodních podmínek, dovedností, tradic, vlivů a v neposlední řadě také historie. Beheimewalt ve 12. století, Böhmerwald čili Český les v době novější – tak bylo zeměpisně označováno území ležící na hranici s Bavorskem. Někdy bylo označováno také jako silva media – střed pomezního pralesa. Těsná blízkost Bavorska dává podobu také zdejšímu jazyku, jehož dvojjazyčnost vždy pomáhala zdejším řemeslníkům k získávání práce za hranicemi území a státu, ale také k přijímání nových poznatků gastronomických. Ty pak obohacovaly zdejší původní, tradiční kuchyni. Ta stará, tradiční kuchyně, byla velmi prostá. Brambory, zelí, mléko a občas vepřové maso. Zvěřina byla do poloviny 20. století jen na stole vrchnosti, měšťanstva, také hajných a pytláků. Brambory se sice objevují v českých zemích ve větší míře až v 18. století, ale od té doby zaujímají v šumavské kuchyni významné místo a byly společně s chlebem hlavním jídlem. Základním zdrojem stravy obyvatel Šumavy bylo to, co si lidé sami vypěstovali a co jim byl schopen poskytnout jejich dobytek. Zejména ve vyšších polohách neposkytovala málo úrodná políčka dostatečné množství plodin pro obživu, a tak museli lidé potřebné množství surovin dokupovat a dovážet. Vedle legálního obchodu s potravinami existoval i obchod ilegální, tedy pašování zboží přes hranice. V rodném listě má Šumava zapsaný šterc nebo šmornu (sladké jídlo z mléka, krupice a vajec). Zvlášť dobře chutná v chladném počasí na podzim a v zimě s podmáslím. Šterc je historické šumavské jídlo, které se vařilo na Šumavě hlavně v zimě, kdy byly chalupy odříznuté od světa a ve sklepě pomalu nebylo nic jiného než soudek se kyselým zelím, kyselým mlékem, kam se každý den přilévaly zbytky mléka čerstvého, a brambory. Bramborový šterc zasytil lidi ze Šumavy před tvrdou prací třeba v lesích téměř na celý den. A dodáme přesný recept. Ve slupce uvařené oloupané brambory necháme vychladnout a nastrouháme na polohrubo a ve větší míse je opatrně promícháme s hrubou moukou tak, aby se jednotlivé kousky zcela obalili. Poté opékáme na troše sádla na pánvi s nepřilnavým povrchem za neustálého míchání dozlatova. Můžeme použít i olej, ale tradiční a chutnější je sádlo. Ke konci osolíme a podáváme nejlépe s kysaným mlékem nebo s podmáslím. Zdroj: O šumavském vaření, Erich Hans Hoam!, 1975, č. 4, s. 109 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora