Zprávy z internetu

Adventní jitro Teď leží vrchy v samém sněhu a z hvězd se na ně line třpyt… Vítr jde z dálek beze břehů a chce čas z mrákot probudit. Hluboce usnuly ty lesy, zvlášť jedle voňavý má sen, odněkud ze tmy podnebesí zticha se zvedá nový den. Jak bystřina z hor do údolí se řine noc a její stín. Na štíty hor se světlo drolí a jasní obzor v zářný klín. Advent, hodina, kdy se dnívá a odhaluje tajemství… Kruh hor kolem se rozhořívá a Boží stopa se v něm skví. Náš pohled východ s touhou čeká a míří k pásu

obzoru, kde jitro, síla věkověká, nad noc se vznese nahoru. To Bůh své ruce vlídně zdvíhá a s láskou žehná tuto zem. Hvězdy blednou a pryč je tíha, světlo jde k nám, my vstříc mu jdem. Na šumavských svazích už leží sníh a mrazivě věje vítr nad lesním krajem a vplouvá potichu adventní čas. S přicházející zimou ukazuje Šumava zcela jinou tvář. Tvář plnou klidu a poezie. Je to tichý advent tady na šumavských vsích. Každý adventní týden má svůj příběh a navzájem se doplňují. Advent je pro rodinu výjimečná příležitost, jak prožívat společné chvíle, na které někdy není v průběhu roku prostor. Advent nám symbolizuje bohatství, které si neseme v sobě. Nejen, že se děti těší na Vánoce a mohou to svoje těšení prožívat společně s ostatními členy rodiny, můžeme také využít adventního věnce, jako prvku setkávání a soudržnosti. Se čtvrtou hodinou přichází tma, venku je chladno a větrno. Lidé se stahují domů, do tepla, ke kamnům a svíčkám, které jsou jim jediným zdrojem světla. Věnují se drobným pracím, na které je alespoň trochu vidět. Světelný kužel rámují celé generace. Povídají, vypráví si pohádky, pověsti i příběhy ze života. Zpívají. A tak to můžeme dělat i my. Adventní věnec, jak jej známe dnes. je starý asi 150 let. Vznikl v Německu v Hamburku. V tomto městě se nacházela škola pro opuštěné děti, pro které byly Vánoce největším svátkem celého roku a velmi se na ně těšily – asi tak, jako se na vánoce těší děti u nás. A protože se před Vánocemi svého učitele pořád ptaly, kdy už přijdou Vánoce, rozhodl se tento učitel, že jim názorně ukáže, jak přicházejí Vánoce. V roce 1839 tedy pověsil před Vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 24 svící, na každý den do Štědrého dne jedna – 4 velké bílé (pro neděle) a 20 malých červených (pro všední dny). Jméno toho učitele bylo Johann Hinrich Wichern. Každý den o přestávce (a později brzy ráno ještě za tmy) se děti u adventního věnce scházely a během krátké modlitby zapálily jednu svíčku. Poznaly pak bezpečně podle přibývajícího světla a počtu zapálených svíček, kdy Vánoce přesně přijdou. Postupem času pak začali v tomto domově pro opuštěné děti zdobit celou jídelnu jedlovými větvičkami a stejně tak byl ozdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. V kostele byl poprvé adventní věnec v Cáchách, tento však už měl pouze čtyři svíce. Co všechny ty věci na adventním věnci znamenají? Kruh – věnec má vždy tvar kruhu, protože kruh nemá ani začátek ani konec. Je to symbol Boha, který je věčný, bez začátku i bez konce. Větve jehličí – tyto větve jsou stále zelené, stále živé. Symbolizují Ježíše Krista, který zemřel, ale který vstal z mrtvých a nikdy už nezemře. Zelené větve také symbolizují naše nesmrtelné duše. Čtyři svíce – symbolizují čtyři týdny adventního období, času přípravy na Vánoce. Na začátku adventu 1. adventní neděli se zapaluje jedna svíce a každou další neděli přibývá další. Světlo věnce vzrůstá každý týden a to nám připomíná, že čas narození Ježíše, který o sobě řekl, že je Světlo světa, se blíží. Podle tradice je barva svící fialová, což je barva důstojnosti, kajícnosti a obrácení. Jedna svíce bývá růžová a zapaluje se na 3. neděli adventní, které se říká Gaudete (latinsky radujte se) a připomíná nám to, že vánoční radost už je téměř zde. Zdroj: Weihnachten tief drin im Böhmerwald, Anton Sika překlad Jan Mareš Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora