Zprávy z internetu

  Temná noc na svatého Ondřeje, plná potlačovaných dívčích přání. Lidé od dávných dob věřili, že noc sv. Ondřeje má čarovnou moc. Tato noc, podobně jako třeba svatojánská noc, patřila mezi nejmocnější noci během celého roku. A čemu vlastně svatoondřejská noc vděčí za takovou slávu? S největší pravděpodobností to mělo něco společného s kultem démonů pocházejícího ještě z pohanských časů. Tito démoni podle starých legend právě 30. listopadu vycházeli z hlubin země, prováděli reje a tím otevírali bránu studenému a krutému božstvu zimy a mrazu. Není tedy divu, že s pomocí svatého Ondřeje se lidé pokoušeli zaříkávat zlé duchy. Svátek

tohoto světce byl dnem, kdy se provádělo mnoho magických úkonů a věšteb. Ještě v současnosti se najdou lidé, kteří si v ten den rádi trochu zavěští, i když tomu už samozřejmě tolik nevěří a nepřikládají tomu takovou váhu jako naší předkové. Na věštění v den sv. Ondřeje se zkrátka dodneška nezapomnělo. Svatý Ondřej, který má svátek 30. listopadu, je v lidové tradici považován za patrona nevěst. V předvečer se proto vdavekchtivé dívky různými způsoby pokoušely poznat svého vyvoleného. V předvečer svátku zkoušívala děvčata, která se dříve vdá tak, že každá vzala kousek chleba, položila jej na lopatu a čí kousek vzal pes jako první, tu čekala veselka nejdříve. O půlnoci před svatým Ondřejem děvčata vstávala a chodila klepat na kurník, říkajíc přitom: „Kohoutku, kohoutku, zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání.“ Ozval-li se kohout, mělo děvče naději, že se toho roku vdá. Ozvala-li se dříve slepice, znamenalo to, že má děvče přijít za rok opět. Některé dívky vařily knedlíky. Vypracované těsto se rozdělilo na pět kousků a do čtyř se zabalily papírky s chlapeckými jmény, ten pátý zůstal prázdný. Když se daly knedlíky vařit, tak se čekalo, který z nich první vyplave nahoru. Po rozříznutí si pak dívka buď přečetla jméno chlapce – budoucího ženicha, nebo našla prázdný papírek, který značil, že je svatba v nedohlednu. Se svatým Ondřejem je v lidové víře spojováno věštění budoucnosti i s mládenci. Třáslo se stromem, věštilo se z chování žáby, kterou zahrabali do mraveniště. O půlnoci před svátkem se klepalo na kurník, hledal se obraz nastávajícího ve studni, díži i komíně. Věštit budoucnost si ale můžeme i sami. Pod hrnky dnem vzhůru uložíme hlínu, hřeben, chléb, prsten. Pak je promícháme, jeden z nich si vybereme a z toho, co je pod ním, vyčteme budoucnost. Hlína znamená smrt, hřeben nemoc, chléb bohatství a prsten vdavky. Na podzim je mládeneckým obyčejem vyhánění vlka na svatého Ondřeje (Wolfauslassen). To se ve skupinách kradou od domu k domu, bijí bičišti na vrata, zvoní a křičí „D‘ Wulfn hant do“ (vlci jsou tu“). Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti. Pak práskají mocně svými biči a tropí hluk všemi zvony a zvonky k tomu vhodnými. Tradice pochází z doby, kdy pastýři dobytka na horských loukách a pastvinách na Šumavě museli chránit svoje zvířata před medvědy a vlky. Starý záznam z místní kroniky: Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč,“ vysvětlil konec jedné šumavské tradice kronikář. Zdroj: Odkaz lidové kultury, Kronika obce Černá v Pošumaví Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora