Zprávy z internetu

Snad největším duchovním bohatstvím nějakého národa jsou jeho zapadlí lesní osídlenci („seine Hintersassen in den Wäldern“), od nichž vycházejí vždy nové proudy síly. Ti prostí a bezprostřední lidé, kteří zvládají drsné stránky života bez velkých slov, dovedou se oddat v plnou vroucností svým několika málo svátečním hodinám. Z nejznámějších podzimních událostí je svátek svatého Martina. Připadá na 11. listopadu a je s ním spojena hned celá řada tradic a pranostik. Čeledi končila roční služba, dostávali výplatu a museli si hledat službu novou, nebo získali smlouvu na další rok. I obec v tento den uzavírala nové smlouvy s obecním pastýřem či

ponocným. Konaly se výroční trhy, poutě a posvícení. Rodiny a přátelé se scházeli u jednoho stolu, aby si pochutnali na martinské huse a martinských hnětýnkách. Jídla byla tučná, jako by se chtěli lidé připravit na dlouhou chladnou zimu. Dříve byla martinská husa poslední pečení před šestitýdenním adventním postem. Existují hned dvě legendy, proč patří husa na stůl. První vypráví o tom, že husy svatého Martina rušily při kázání a zato odpykávají svůj trest na pekáči. Podle druhé legendy se svatý Martin schoval před volbou biskupa do hejna hus. Husy ho však svým kejháním prozradily a tak musel Martin biskupský úřad přijmout. Zdena Hochová o svatomartinském dni píše: “Na sv. Martina bývalo veselo v domácnostech staročeských, selských, měšťanských i panských.“ Selská pranostika z roku 1710 rýmuje o slavení sv. Martina u našich předků: “Na den sv. biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, pivo k tomu pijíce, štědrého Martina chválíce; páni, žáci a kněží se radují, neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánů se zjednávají.” Pranostiky starodávné zmiňují se o tom, že v době okolo sv. Martina začíná sněžit; avšak ještě více o tom, že na sv. Martina vábí pečená husička k rodinnému obědu: “Svatý Martin přijíždí na bílém koni. – Na svatého Martina kouřívá se z komína. – O svatém Martině husa nejpěkněji zpívá.- Radost Martina je hus a džbán vína.” Dříve se drželo posvícení přesně na svatého Martina a nejbližší následující neděli se pak říkalo hrubé hody. Na svatého biskupa Martina milý hospodář a jeho družina husy jedí, víno k tomu pijíce štědrého Martina chválíce páni, žáci a kněží se radují neb se jim koledy přibližují. Pacholci a dívky svobodu mívají a u jiných pánův se zjednávají. (Selská pranostika z roku 1710) Dalším bavorsko šumavským svátkem je tzv. Wolfauslasse, vyhánění vlka:muži chodí po vesnici se zvony a zvoní. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. To se ve skupinách kradou od domu k domu, bijí bičišti na vrata a křičí „D‘ Wulfn hant do“ („vlci jsou tu“). Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti. Pak práskají mocně svými biči, zvoní a tropí hluk všemi instrumenty k tomu vhodnými. Tak by se daly uvést ještě nespočetné příklady mocně kvetoucího zvykosloví na Šumavě. To, co už bylo řečeno, však docela dobře postačí k tomu, aby vystihlo život těchto lidí i sílu a prapůvodnost jejich způsobu myšlení. Kéž jim zůstane zachováno,i v době, která nyní nastává, jim k požehnání a nám pro radost. Zdroj: Richard Wolfram Deutsches Ahnenerbe Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora