Zprávy z internetu

V sobotu 8. října 1938 ve 14 hodin vstoupily do Vimperka směrem od Horní Vltavice jednotky německé branné moci. Co tomuto okamžiku předcházelo, popisují následující historická fakta. Zveřejňujeme také vzpomínky německého pamětníka. Mnichovská dohoda Mnichovská dohoda byla podepsána 29. září 1938. Zástupci čtyř zemí – Seville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území Sudety Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Československá vláda, mimo jiné i pod tlakem ze strany Francie a Británie, mnichovský diktát nakonec přijala. Německu tak bylo postoupeno území

o rozloze 28 680 km, kde bylo celkem 3751 obcí, v nichž žilo 3 653 292 obyvatel. Z toho bylo 3 576 719 československých státních příslušníků, podle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováků, 6659 Židů. Důsledkem této dohody přišlo Československo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat už v roce 1934. V Československu byla již krátce před podepsáním Mnichovské dohody vyhlášena všeobecná mobilizace. Vyhlásil ji předseda úřednické vlády generál Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi. Československo dokázalo během pěti dnů shromáždit 1 500 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Obsazení Sudet německými nacisty Černým dnem se pro Československo stal 1. říjen 1938, kdy německá armáda vstoupila na naše území a začala obsazovat Sudety. Obsazení pohraničí se stalo předstupněm zabrání celého území Čech, Moravy a českého Slezska, vytvoření protektorátu Böhmen und Mähren a oddělení Slovenska a podkarpatské Rusi od společného státu. Sudetendeutschen Partei (SdP), kterou vedl předák sudetských nacistů Konrád Henlein, s pomocí oddílů Freikorps.zahájili již před vstupem německé armády do Sudet rozsáhlé zatýkání mezi protinacisticky smýšlejícími československými Němci, především z řad sociálních demokratů. Hned po okupaci Sudet zakázali Němci všechny politické strany kromě Henleinovy Sudetendeutschen Partei. Mnozí Češi a všichni Židé byli nuceni ze Sudet odejít, byla to – de facto – první etnická čistka v tomto prostoru ve 20. století. Ani to Hitlerovy ambice na lebensraum (rozšiřování „životního prostoru“ pro Němce) nemohlo uspokojit. Bylo předem jasné, že nacistická armáda obsadí celé území Čech, Moravy a českého Slezska, což se stalo 15. března 1939. Okupace prvního pásma začíná Sobota, 1. října 1938. Ve 14:00 začíná okupace prvního pásma čs. pohraničí německou armádou, která je vítána většinou sudetských Němců jako osvoboditelská. Československá vláda přijímá také ultimativní požadavky Polska. Neděle, 2. října 1938. Odehrává se silný boj mezi čs. bezpečnostními orgány a SdFK o Český Krumlov. Probíhá také obsazování Těšínska a dalších oblastí, mimo jiné i Frýdlantského a Šluknovského výběžku. Boj o Český Krumlov Nejtěžší boje z počátku října se odehrály v Českém Krumlově, přes který po odstoupení pohraničí ustupovaly jednotky SOS a roznětové hlídky ženistů čs. armády. Již v noci z 30. září zde byl konvoj přepaden henleinovci, přičemž byli zajati i ženisté patřící k jedné z roznětových hlídek. Když pak němečtí teroristé zaútočili na budovu okresního úřadu, rozhořel se boj o město v pravém slova smyslu. Obránce a zaměstnance okresního úřadu vysvobodil z obklíčení až soustředěný útok četnického pohotovostního oddílu. Již po půlnoci do města dorazily tři pěší čety čs. armády a obsadily střed města, avšak posléze se naše jednotky začaly opět z města stahovat. Když byly pak nad ránem zajaty dvě družstva SOS a další družstvo bylo nuceno se probít směrem k linii lehkého opevnění, ocitlo se město zcela v německých rukou. Večer 1. října se v Českých Budějovicích utvořila úderná skupina pod velením kapitána Stejskala, složená z ženistů 23. ženijní roty, dvou pěších čet z 9. roty pěšího pluku 1 a čety tří lehkých tanků poručíka Vladimíra Němečka, spadajících pod 1. tankovou rotu VII. praporu lehkých tanků. Tyto jednotky, podporované navíc obrněným vlakem pěšího pluku 1 měly za úkol odstranit trhaviny z podminovaných mostů a osvobodit zajatce z předchozích bojů, stejně jako vězněné krumlovské Čechy. Kolona kapitána Stejskala projela 2. října předměstím Českého Krumlova, aby svedla prudké boje s povstalci u Budějovické brány, která byla zabarikádována a také o blízké okolí brány. Zejména kanóny třech lehkých tanků drtily odpor henleinovců, avšak posléze byl slibně se rozvíjející útok oslaben nesmyslným rozkazem záložních důstojníků ke stažení nasazené pěchoty. Kapitán Stejskal, kterému tak v boji zbyly jen tanky podporované ženisty, byl nucen dát povel k ústupu. Alespoň částečně však byl úkol splněn, neboť ze všech stran se k čs. vojákům sbíhalo české obyvatelstvo, které posléze s kolonou odjelo směrem na České Budějovice. Výsledkem akce byli na české straně tři ranění z řad ženistů a boji značně poznamenané město. Ještě téhož dne byli také propuštěni zajatci a celé město se začalo vylidňovat. Do 8. října, kdy město obsadila německá armáda, však již čs. státní suverenita v Českém Krumlově obnovena nebyla. Pondělí, 3. října 1938. Hitler poprvé navštěvuje Sudety. Duff Cooper v Dolní sněmovně britského parlamentu podrobně vysvětluje, proč složil svou funkci prvního lorda admirality. Chamberlain pak ospravedlňuje svůj postup a zdůrazňuje, že se nemá zač stydět. Sděluje dále, že československá vláda požádala vládu britskou o půjčku ve výši 30 milionů liber šterlinků. Úterý, 4. října 1938. Je zvolena nová úřednická vláda, v jejímž čele je i nadále generál Jan Syrový. Noviny oznamují, že je složena z vojáků a odborníků, zcela bez politiků. Hitler podniká další triumfální cestu do Sudet. Na Těšínsku začíná polské vojsko obsazovat další kraje a města, například Třinec nebo Jablunkov. Středa, 5. října 1938. Prezident Edvard Beneš rezignuje na svou funkci. Jižně od Rimavské Soboty na Slovensku dochází k velkému incidentu, kdy čtyři roty maďarského Honvédu podnikají organizovaný vpád na čs. území. Mezinárodní výbor rozhoduje o velikosti pátého pásma vyklizení, které zahrnuje i celou řadu území s většinově českým obyvatelstvem. Winston Churchill: „Je po všem. Mlčky, smutné, opuštěno a zlomeno zapadá Československo do temnot. Muselo každopádně pykat za svoje spojenectví s Francií, jejímž vedením a jejíž politikou bylo dlouho ovlivněno. Britský lid by měl vědět, že byla porušena rovnováha a že teď padl neblahý stín na západní demokracii. Je to teprve první doušek z kalichu, který nám bude podáván rok co rok!“ Čtvrtek, 6. října 1938. Podle Žilinské dohody je vyhlášena autonomie Slovenska. Hitler navštěvuje mimo jiné Frýdlant v Čechách, kde pronáší projev a prohlíží si také několik objektů LO. Je určena hranice 5. pásma odstoupení na základě národnostního stavu dle sčítání lidu v roce 1910. Pátek, 7. října 1938. Další Hitlerova návštěva Sudet, na Slovensku je ustanovena 1. slovenská autonomní vláda v čele s Jozefem Tisem. V zázemí, například u Poděbrad, Kolína, Kutné Hory a dalších měst hromadí se velké spousty uprchlíků z obsazovaného území a to jak národnosti české, tak i německé a židovské. Nikdo z nich nechce se dobrovolně vrátiti do svých dřívějších bydlišť, neboť jim tam hrozí pronásledování a perzekuce. Sobota, 8. října 1938. Pokračuje obsazování odstoupeného území německou i polskou armádou, dochází k několika závažným incidentům při stahování jednotek SOS a na demarkační linii, kdy na tyto jednotky i přes vývoj politické situace útočí Sudetoněmecký Freikorps.   Winterberg in Böhmerwald, Freyung 1995, S. 538 – 550. Hans Harwalik – Fritz Pimmer (Hrsg.), Od 8. října jsme tedy patřili k Říši. Bylo asi jen málo těch, které by to netěšilo. Po dnech plných pozdvižení a radostného neklidu se život ve městě pomalu vrátil do normálu. Některé věci se změnily. Byl tady pocit, že jste pány ve vlastním domě. V ulicích nebylo slyšet žádné cizojazyčné hlásky a nikomu nechyběla zelená barva neoblíbených českých uniforem. Nahradila ji polní šeď našeho Wehrmachtu, jehož vojáci byli obyvatelům Vimperka sympatičtí nejen jako vítaní osvoboditelé, nýbrž imponovala jim i jejich důrazně vojenská disciplína. Tak jsme se nejdříve s pobavením dívali, jak vojáci vykupují vimperské obchody a jak ke spokojenosti obchodníků rychle mizí zásoby kvalitního zboží. Například textil byl v Sudetech k mání v dobré kvalitě a za příznivé ceny. Lidé ale neměli peníze, aby si toto zboží mohli koupit. Ve staré Říši se naproti tomu používali k výrobě některých druhů zboží náhražky. Další motivací proč se v Sudetech zásobit zbožím, byl výhodný kurz říšské marky vůči české koruně 1:12. Ale protože obchodní vztahy s výrobci ve zbývající části Československa prozatím trochu vázly a přepravní cesty do sudetoněmeckých průmyslových středisek byly zdlouhavé, byl různých výrobků brzy nedostatek. Wehrmacht proto pokládal za nutné zakázat vojákům odesílání balíků, aby zůstalo zajištěno zásobování civilního obyvatelstva. Brzy došly i ne zrovna malé zásoby piva obou vimperských pivovarů. Jako náhrada dorazilo pivo z Bavorska, které ale stálo dvakrát tolik co naše vimperské pivo. Cena za půl litru vzrostla z 1,50 na 3 koruny. A protože mzdy se zatím neměnily a rostly i ceny jiného zboží, byla to tak trochu kapka hořkosti ve všeobecné radosti. Na druhou stranu začala ihned po vstupu vojsk fungovat NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt) [národněsocialistická organizace činná v oblasti sociální péče]. Chudším lidem se rozdávalo oblečení, potraviny a přídělové kupóny na uhlí. Tato akce na zmírnění následků bídy byla nezbytná zvláště v rodinách, v kterých byl jejich živitel už několik let nezaměstnaný, a nikdo z potřebných z ní nebyl vyloučen. S vojenskými jednotkami dorazili také vedoucí činitelé strany a jejích struktur (SS, SA, NSKK a další), kteří do nich ihned začali verbovat. Kdekdo se tehdy stal členem, protože si myslel, že je to jeho povinnost jako výraz díku za osvobození. Téměř nikdo neměl tušení o podstatě národního socialismu a už vůbec nemohl nikdo vědět, že vstupuje do organizace, která bude o pár let později označena za zločinnou. Němečtí Židé, kteří zde ještě zůstali, byli deportováni. Přední sociální demokraté a komunisté byli posláni na „převýchovu“ do koncentračního tábora Dachau. Během zatýkání a výslechů docházelo opakovaně k násilnostem, o kterých se lidé dovídali jen příležitostně a náhodou. Už 20. října byla zrušena prozatímní vojenská správa a všechny záležitosti přešly pod státní správu. Největší část Šumavy byla přičleněna k Bavorské východní marce se sídlem v Bayreuthu a ne k Sudetům, jak by si to bylo přálo obyvatelstvo, což ale z dopravně technických důvodů nemohlo být splněno. Sudety se staly samostatnou říšskou župou. Obyvatelé Vimperka se tak dostali k Bavorsku, k zemi, z které vesměs pocházeli jejich předci. Podobně to bylo i s jižním cípem Šumavy, který byl přičleněn k Hornímu Rakousku. Málo porozumění měli lidé ve Vimperku pro opatření komisaře „likvidátora“. Mnoho tradičních spolků a sdružení bylo zrušeno nebo převedeno pod říšskoněmecké spolky s podobným zaměřením. Byl tak například zrušen „konzumní spolek“ a hodnotné inventáře knihoven Německého Jungmannschaftu a Spolku Němců byly začleněny do městské knihovny. V několika případech přešlo vedení na říšské Němce, ačkoli byli po ruce i schopní místní vedoucí pracovníci. Co dříve vznikalo dobrovolným nasazením, bylo nyní z donucení: shromáždění, apely a školení udržovaly lid v napětí. Člověk se nemohl zbavit dojmu, že ti „ospalí noví Němci“ mají být v co možná nejkratší době převychováni a postaveni do latě, stejně jako předtím Rakušané. Nespokojenost se špatnými poměry se ale držela v mezích; lidé je omlouvali jako přechodné potíže a byli rádi, že jsou Němci, říšskými Němci. Ke spokojenosti obyvatelstva značně přispěl fakt, že nezaměstnaní dostali práci. Ten, kdo by ve státě Čechů nikdy takovou šanci nedostal, byl nyní zaměstnán na dráze, poště, u lesní správy nebo jinde. Díky zřízení pracovního úřadu v roce 1939 mohla být všem dosud nezaměstnaným zprostředkována práce; museli ovšem přijmout práci tam, kde byli zrovna potřeba, tedy hlavně v průmyslových centrech ve staré Říši. Z práva na práci se s rostoucí poptávkou po pracovních silách ve zbrojním průmyslu stala povinnost pracovat. Proti své vůli tak byly donuceny pracovat i některé bezdětné dámičky. V prvních říjnových dnech roku 1938 neopustili město všichni Češi. Některé starousedlé české rodiny zůstaly a provozovaly dále své firmy. Teprve na konci války byly jejich obchody zavřeny a jejich majitelé, pokud byli v odpovídajícím věku, museli vykonávat práci nesouvisející s jejich profesí. Mnozí obyvatelé českých vesnic z druhé strany jazykové a protektorátní hranice hledali práci ve Vimperku i po jeho připojení k Německé říši. Obživu nalezli v německých obchodech a podnicích, například jako dělníci a zaměstnanci továrny na prádlo Seidensticker, v továrně na nábytek Kotschwara, ve vydavatelství a v tiskárně Steinbrener; pracovali ale také jako prodavači v maloobchodě. Když bylo čím dál více mužů z Vimperka povoláváno do armády, nastupovali na jejich pracovní místa Češi ze sousedních obcí Busk [Boubská], St. Mářa [Svatá Maří], Trhonin, Zdikau [Zdíkov]. Děti Čechů, kteří zůstali ve Vimperku, chodily většinou do německých škol, i do nově založené obchodní školy. Kvůli své národnosti nebyly diskriminovány. Na konci roku 1938 měl Vimperk navzdory odchodu velké části českého obyvatelstva opět 4950 obyvatel, z toho se 270 hlásilo k české národnosti. Jejich počet byl ve skutečnosti asi vyšší, ale někteří oportunisté si slibovali přínos od toho, když se budou označovat za Němce.   Textová část: zdroj – internet Foto poskytl Petr Bednarčík