Zprávy z internetu

Devoční grafika, neboli lidově „svaté obrázky“ patří dnes k národnímu pokladu umělecké tvorby našeho národa. Drobná umělecká dílka patří neodmyslitelně k historii našich zemí, především k tradici poutí. Mezi cennostmi po prarodičích nacházíme často nejrůznější svaté obrázky. Lidé je získávali jako upomínku na poutní místa i jako dárek z trhu, děti je dostávaly ve škole za dobrý prospěch, dávaly se novorozencům do kolébky, při biřmování, při svatém přijímání, za svatou zpověď, při příležitosti svátků, při kněžské primici, při svěcení křížů, kostelů, domů, při svatořečení, přenášení svatých ostatků. Provázely církevní sněmy i úmrtí významných církevních činitelů, získávaly se na poutích, dávaly

se nebožtíkům do rakve, nevěsty je vlepovaly na vnitřní stranu vík malovaných truhel či na vnitřní dveře skříní nebo na zeď nad vstupní dveře. Svaté obrázky se zastrkávaly za rám velkých obrazů nebo se vkládaly do kancionálů. Při obchůzkách, jako bylo vítání jara, měly dívky zavěšeny svaté obrázky na kytici z vrbového proutí. Svaté obrázky chránily před uhranutím, pomáhaly nemocným. Svaté obrázky jsou prostředkem i projevem lidové zbožnosti širokých vrstev lidí. Obrázek neplnil jen funkci památky, světec na něm zobrazený se často stával patronem domácnosti a osob v ní žijících. Půvab těchto drobných ručně malovaných nebo tištěných obrázků spočívá také v jejich zdobení. Oba druhy svatých obrázků byly často ručně a později strojově dozdobeny různými technikami – prořezáváním nebo vypichováním (tzv. krajkové obrázky), vystřihováním, ražbou okrajů, výšivkou, dolepováním vystřižených papírových nebo látkových ozdob nebo dokonce původních přírodnin (sušených rostlin, motýlích křídel, peří a podobně) a dalších organických látek. Svaté obrázky jsou drobné devoční grafiky, jejichž kořeny sahají až do starověku. Ve středověku byly vkládány z „ochranných“ důvodů i do brnění rytířů. Svaté obrázky dnešního typu se objevují v 16. století v souvislosti s nástupem protireformace, měly šířit katolictví mezi nejširší lidové vrstvy. K jejich největšímu rozšíření došlo v 19. století. Tehdy se významným a vyhlášeným centrem jejich vzniku stala po Augsburgu Praha, kde se svaté obrázky tiskly v zavedených firmách (Koppe, Hoffmann, Maulini, Morak, Rudl) nejen pro celou habsburskou monarchii. Byly nabízeny v místech slavných náboženských poutí, v kostelích apod. Sloužily ale i jako dárek ke křtu, prvnímu svatému přijímání, rovněž k Novému roku a Velikonocům. Vytvářeny byly nejčastěji technikou mědirytu, leptu, od 19. století litografií a ocelorytinou, a byly často kolorované. Tisklo se na papír, někdy na pergamen a nebo hedvábí. Jsou i různě zdobeny, rozšířené jsou ručně vypichované nebo strojově ražené krajky papírové nebo z pergamenu, doplňovány jsou formou koláže mozaiky nalepenými zlatými plíšky, textilem, zvlášť tištěnými a vystřiženými (někdy kolorovanými) částmi obrázku. Ve 20. století vznikají svaté obrázky za pomoci zinkografie, hlubotiskové fotografie, autotypie, uplatňují se i další moderní reprodukční techniky. Nejčastějším námětem svatých obrázků jsou Panna Maria a Ježíš, častí jsou i další světci. Na svatých obrázcích se objevují dobová vyobrazení poutních míst a zázraků, které se na nich odehrály (u nás například Kájov, Stará Boleslav, Svatá Hora u Příbrami). Doprovázejí je i modlitby – přímluvy ke světci. Na všeobecném zániku výroby svatých obrázků se podílela nově zavedená pošta. Poutníci domů posílali raději pohlednice. Ty se tiskly ve stejných tiskárnách a měly stejné motivy, takže tradiční svaté obrázky ustoupily do pozadí. Zdroj: Eva Charvátová – Svaté obrázky Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora