Zprávy z internetu

  Kolem Jána a Petra Pavla má sedlák co se ohánět: tráva je při kořínku zvadlá a vítr čechrá suchý květ až semeno se vysypává. – „Inu,“ hospodář vede řeč po celém domě: „marná sláva, zejtra nám začne senoseč!“ Celá ves zní kos klepáním, snad všechna čeleď jednou v roce se ženci stoupá do strání. Ti smočí brousky při potoce a ostří kos pak rozeznějí, až zvonit, zpívat nepřestanou, po řádcích řádky sklánějí, rosné slzy v těch travách tanou. A v cinkotu kos padlé stvoly na slunku voní celý den, než klekání se rozhlaholí, poklad luk dýchá nakopen, až večer,

jak se mlhy kladou a potok písní sladce mámí, celá ves spolu s chasou mladou kouzlem se shlukne pod lipami. A druhý den pak stodoly a seníky se k patrům plní, to louky v celém okolí do vsi teď přenesly svou vůni. Věnec z květů je odměnou všem, kterým hudba k tanci svědčí, zní zpěv nad sklenkou zpěněnou v dík Bohu po té senoseči. Od Letnic se zvyky a tradicemi jako když utne. Prostý lid procházel v letním období očistou od zvyků a obřadů. Toto období nejpravděpodobněji souvisela s množstvím práce, kterou lidé v letních měsících měli se sklizní všeho, co dala z milosti Boží a za přičinění lidí země. Sklízely se lesní plody, bylinky, nastala doba senoseče. Pak se zatřpytí kosy na ramenou ženců a rosné ráno září jako krůpěj potu na jejich čele. Brzy je slyšet na lukách smích a ruch: senoseč ovládla stráně a údolí. Vzduch voní plodností nad vlhkou pokosenou travou a zaplavuje dusnou sladkostí celou ves, takže on, který střeží mír chalup, v opojení zapomíná sebe sama, svévolný jako čtveračivá šibalství dětských her se škádlivě zaplétá nenadálým vpádem do jejich reje; až se nakonec už jen vleče jako poryvy větru za humna a vraty až do světnice ke kamnům a motá se tam ženským kolem sukní tak dlouho, až je rozesměje jako to kdysi dokázali chasníci se svou znejmilejší. Nad kolébkou zavane mazlivou něhou; jeho kštice se vůbec nejraději sklání nad dětmi a naslouchá věcem příštím z jejich drobounkých hrudí. V těch dnech mezi květem a zralostí plodů je zaplaven sám sebou v bezbřehém citu. Vlahé večery voní senem a jen občas cinkne do tmy okno dívčí komůrky. Šepot a smích se pak ponoří do snu letní noci. Ten jako sladké bezvládí se rozprostírá nade vším. Celá ves je jedno jediné přízračné květenství, přesila květenství. Spí v něm tak hluboce, že v té propasti spánku ani nezaslechne velebný hlahol vesnického zvonu, který pozemsky vroucně slaví samo božství života… Zdroj: Des Waldes Widerhall, s. 40, Johann Baptist Puchinger, Karl Franz Leppa – volný překlad Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora