Zprávy z internetu

  V dřívějších dobách bylo období před Vánocemi magickou dobou plnou temnoty a strachu. Lidé se více, než v kteroukoliv jinou roční dobu, uchylovali k věštění, aby využili temnotu k nahlédnutí do budoucnosti. Významným předvánočním svátkem v minulosti byl den svatého Ondřeje, tedy 30. listopad. Tento den, a zejména svatoondřejská noc, se pojí s lidovými tradicemi. A i když nebyl jediným dnem, kdy se předpovídala budoucnost, patřil k nejstarším i nejoblíbenějším a věštba měla velkou váhu. Podle církevní tradice byl svátek sv. Ondřeje začátkem nového liturgického roku. Apoštol sv. Ondřej, se narodil v Betsaidě v Galileji v Palestině a spolu

se svým mladším bratrem Šimonem, pozdějším apoštolem Petrem, se zabýval rybařením. Později se stal učedníkem Jana Křtitele a pak Ježíše Krista, k němuž přivedl i svého bratra. Podle tradice šířil křesťanství v Řecku a v okolí Černého moře a snad i v Kurdistánu a Gruzii. Kolem roku 60 byl umučen místodržícím v Patrasu v Řecku. Zemřel na kříži ve tvaru písmene X, který se od té doby nazývá ondřejský. Sv. Ondřej byl uctíván především v Burgundsku, kde byl také vybrán za ochránce řádu Zlatého rouna. Je považován za patrona rybářů, obchodníků s rybami, řezníků, horníků, provazníků, vdavekchtivých dívek a nosičů vody. Svatý Ondřej je také vzýván při některých nemocech, např. při dně, která se rovněž v našem městě léčila. Křestní jméno Ondřej, v řečtině Andreas, znamená česky odvážný, statečný. Svátek sv. Ondřeje stojí na počátku adventu a na počátku nového církevního roku, kdy se již blíží slunovrat a brzy se stmívá. Temnota symbolizuje neznámou budoucnost a tu právě bylo možno na svátek sv. Ondřeje odhalit. Na Šumavě se věřilo, že noc o svátku sv. Ondřeje má kouzelnou moc a že je možno předpovídat budoucnost. V podstatě se jedná o stejné zvyky jako na Štědrý den, ale protože byl Ondřej dřív vnímán jako „garant” dobré svatby, v noci z 29. na 30. listopadu mají větší váhu. Nejznámější je jistě tradice s botou, kdy se dívka postaví zády ke dveřím a hodí dozadu střevícem. Pokud je špička boty obrácená ke dveřím, znamená to, že se do roka vdá a odejde z domu, pokud ne, ještě rok zůstane u rodičů. O půlnoci před Ondřejem děvčata vstávala a chodila klepat na kurník. Odříkávala při tom: „Kohoutku, kohoutku, zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání.” Ozval-li se kohout, mělo děvče naději, že se toho roku vdá. Ozvala-li se dříve slepice, znamenalo to, že má děvče přijít zase za rok. Děvečky na statcích dávaly hospodyním napředenou přízi, za to dostaly peníze navíc. O svátku sv. Ondřeje pak za tyto peníze hostily mládence a nechávaly si zahrát takzvanou volenku. To znamená, že muzika hrála, ale místo aby chlapci vyzvali k tanci děvčata, jak tomu obvykle bývá, tak si pro změnu děvčata vybírala tanečníky. Také bývalo zvykem v ten den zasadit do květináče větvičku a zalévat ji vodou nabíranou do úst. Pokud se větvička zazelenala do Božího hodu a vykvetla, bylo to pro dívku znamení, že se velmi brzy vdá. Dívky si také psaly jména nejoblíbenějších mládenců na cedulky a na noc si je vložily pod polštář. Ráno pak, jakmile se vzbudily, vytáhly jednu z cedulek a čí jméno tam bylo napsáno, ten byl dívce souzen. V průběhu let se některé věštby přesunuly na Štědrý večer. Pojďme se znovu podívat, co že nám tento den a večer přináší… Skryté poklady. Ano, prý lze získat poklad, který hlídá čert. Ale že by ho dobrovolně a s radostí někomu vydal, to je velmi svízelné potvrdit. Získat poklad bylo jednoduché, stačilo postavit se pod některou křížovou cestu a čekat, až okolo půjde čert s pokladem na zádech. Svatý Ondřej také oznamoval smrt. Pokud někdo poslouchal u sousedových dveří a tam se zrovna mluvilo o pohřbu, tak určitě rodinu naslouchajícího čekal pohřeb. Na sv. Ondřeje musely být všechny selské práce ukončeny dříve, než se zešeřilo. Pokud to někdo nestihl, musel počítat s návštěvou čerta nebo čarodějnice. Proto se vyplatilo zanechat práce včas a raději oslavovat sv.Ondřeje. Dívky také bouchaly na chlívek, kolikrát prase zachrochtalo, za tolik let se vdalo. Jindy se sešlo několik dívek v kuchyni a na lopatku dala každá kousek chleba a přivedl se pes. Které dívky chléb pes sežral, ta se první vdala. Přes usnutím při modlitbě také dívky prosily Ondřeje, aby jim ve snu ukázal jejich vyvoleného. Před svátkem sv. Ondřeje (30. listopadu) bylo zvykem „d‘ Wulfen ablassen“ ( „die Wölfe abgelassen“, česky „vyhnánět vlka“, vlastně doslova „vypouštět vlky“). Jakmile se setmělo, shromáždili se mládenci ozbrojení holemi, klacky a biči na návsi a začali tam hlučet, rámusit a křičet, práskat biči a tlouci vším, co měli v rukou, tak důkladně, aby vlkům zašla všechna chuť vkrást se snad kdy do osady. Vyháněním vlků, je tradiční lidová slavnost, při níž se malými i velkými zvonky vyhání z obce zlé síly. Tuto každoroční slavnost můžete vidět v Rinchnachu, a je důkazem stále živých zvyklostí v Bavorském lese. To bavorská strana v Čechovi vyvolává zvláštní pocity, tam naopak jako by se ocitl ve folklorní zóně, v upravených vesnicích žije lid holdující tradicím a starým zvykům, tam ještě skutečně chodí v krojích, protože ty slavné lederhosen čili kožené kalhoty jsou jeho součástí, i když Čechovi se s nimi asociují různé věci, které byly lidem na druhé straně Šumavy po dlouhá desetiletí vnucována vládnoucí stranou. A ještě pověst, kterou napsali bratři Grimmové……Noc sv.Ondřeje. Věří se, že děvče o noci sv.Ondřeje, sv.Tomáše, štědrovečerní noci či noci novoroční muže pozvat a vidět svého budoucího miláčka. Musí prostřít stůl pro dva, ale nesmí tam být žádné vidličky. Co milenec při odchodu zanechá, musí dívka pečlivě uložit; on poté k té přijde, která to drží, a mocně se do ní zamiluje. Ale nesmí mu to nikdy přijít na oči, protože on jinak pocítí velkou trýzeň, kterou byl té noci od nelidské síly zakoušel, uvědomí si ono kouzlo a z toho vzejde velké neštěstí. Jedna krásná dívka kdesi v Rakousku si přála podle těchto starých zvyků jedenkráte okolo půlnoci svého miláčka viděti, načež přišel jeden švec s dýkou, kterou jí hodil a hned zmizel. Ona tu pohozenou dýku zvednula a zamknula ji do truhly. Brzy na to onen švec opravdu přišel a ucházel se o ni. Několik let po svatbě šla jednou v neděli takhle po nešporách do své truhly, aby si cosi pohledala, co bude zítřejšího dne potřebovat ku práci. Když truhlu otevřela, přišel k ní její muž a chtěl se podívat dovnitř. Ona ho zadržovala, ale on ji silou odstrčil, podíval se do truhly a spatřil svoji ztracenou dýku. Ihned dýku popadnul a chtěl vědět, jak se k žena dostala, protože on ji dávno ztratil. Žena v tom úděsu a strachu nepřišla na žádnou výmluvu, nýbrž mu otevřeně ozřejmila, že je to ta samá dýka, kterou tu on té jisté noci zanechal, když si ona jej přála vidět. Tu se muž rozhněval a vyslovil strašlivou kletbu: „Ha! Ty jsi ta děvka, která mne té noci tak nelidsky trápila?!“ a tu dýku jí vrazil do srdce.   Zdroj: Tradice v Čechách, Český lid – Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého – Č. Zíbrt, Pověst “Andreasnacht“ je z rozsáhlé sbírky pověstí bratří Grimmů Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora