Zprávy z internetu

  V lesích nad Čeňkovou pilou se nacházejí zapomenuté osady. Pokud patříte k milovníkům Šumavy, určitě neodmítnete pozvání na výlet za jejími krásami. Téměř v zapomenutí upadla v posledních desetiletích stará místa pod vrcholem velebné hory Křemelná, zde na střední Šumavě. Stín nevědomosti tuto krajinu pokryl zvláště v letech po druhé světové válce, po odsunu německých obyvatel, v době zřizování širokých hraničních pásem a zejména, když tu vznikl rozsáhlý vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda, který na dlouhá desetiletí pohltil místa, kam směřuje naše dnešní putování: Přední, Střední a Zadní Paště. Pokud patříte k milovníkům Šumavy, určitě neodmítnete pozvání na výlet

za jejími krásami. Ze svých horských poloh shlížela tato sídla dávných horníků, sklářů a zemědělců do údolí horských říček Křemelné, Vydry a Otavy. O Paštích bylo slyšet už ve středověku, kdy tato krajina doslova vřela chvatnou prací rýžovníků a horníků, kteří z útrob země vynášeli žádané zlaté bohatství. Už k době před husitskými válkami se vztahuje soupis velkých zlatých dolů a nálezných jam v okolí horního města Kašperských Hor – tenkrát známého pod jménem Reichenstein. Před rokem 1426 tu bylo v provozu 37 zlatých dolů a to nejen v bezprostředním okolí města ale i ve vzdálenějších místech nadějného zlatonosného revíru, který se táhl od hory Žďánova až do krajiny kolem Hartmanic, významné doly byly i zde v okolí Paští. O někdejším hornickém ruchu v těchto místech vypovídají nejen písemné prameny ale i markantní stopy v terénu. Jsou to jednak zbytky štol a šachet a jednak celá pásma jam, příkopů a náspů z jalového kamení, které vznikly povrchovou těžbou. Zvlášť výrazné a cenné stopy hlubinného dolování se dochovaly právě v blízkosti Paští, a právě zde se jedná o konkrétní důl ze středověku. Listina z roku 1723 vztahující se k situaci zlatonosného revíru Kašperských Hor před rokem 1426, vyjmenovává, jak už jsem uvedl, celkem 37 zlatých dolů, mezi nimi také doly v okolí hory Křemelná, konkrétně důl a náleznou jámu sv. apoštola Pavla nad řekou Otavou, důl sv. Panny Doroty na Paštích ( „eine Zech der Heyl. Jungfrau Dorothea auf der Waidt“ a dále důl řečený „na Babylonu“ („eine zech aufn Babilon genandt“). Zasvěcení dolu na Paštích právě Panně a mučednici sv. Dorotě nemusí být záhadou, neboť tato maloasijská světice, narozená někdy po roce 290, byla patronkou nejen zahradníků, květinářů a pivovarníků ale také horníků. Vypravuje se o ní, že když jako mladá dívka – křesťanka odmítla pohanského místodržícího Apricia jako ženicha, byla mučena a posléze popravena mečem. ( Je krásná legenda o tom, že když Dorota šla na popravu vyslovovala stále nahlas jméno svého nebeského snoubence Ježíše. Kolem šel mladý advokát Theofil, ze žertu řekl odsouzené, že když mu přinese květiny a ovoce ze snoubencovy zahrady, že i on uvěří v Ježíše Krista. Tu se prý náhle snesl anděl a přinesl košíček plný květů a ovoce. Theofil padl na kolena a vyznal Ježíše Krista… Zobrazení sv. Panny Doroty najdete na gotické fresce v hornickém kostele sv. Mikuláše v nedalekých Kašperských Horách.) Je také zajímavé, že ve středověku v místech těžby vznikaly hned u dolů původně dřevěné kaple. V souvislosti s hornickou činností je možno hledat i počátky lesní kapličky u Paští. Její zasvěcení ovšem patří Panně Marii Pomocné…Paště jsou od nejstarších dob známy také svou sklárnou, která tu mohla pracovat už v druhé polovině 16.století. První zmínka je ze Štědrého dne Léta Páně 1606, kdy zdejší skelmistr Hans Hasenkopf „aus Waid“ dodával páteříky dvěma obchodníkům. Další zpráva je už po dvou letech – z roku 1608. Jednalo se o páteříkovou huť, kterou provozoval Martin Zoglauer a od něj si ji koupil Hans Hasenkopf. Podle Berní ruly tu v časech po 30-leté válce působil Matěj Hasenkopf, který „ skleněná rosaria dělá, ale špatně se mu vede“. Roku 1688 se jmenuje Veit Haas jako huťmistr na Paštích. Je docela možné, že sklárna v Paštích mohla existovat až do poloviny 18.století, spojuje se s Prostředními Paštěmi. Mýcení okolního pralesa sklárnou umožnilo pak zemědělské osídlení místa. Už podle urbáře, který byl sepsán v roce 1617, patřily Paště ke Stodůlkám. Tenkrát se tu usadili 4 chalupníci. V urbáři z roku 1630 jsou zdejší obyvatelé označeni jako: „die von der Weit“ jinde „in der Weiden“, v českém zápisu komise z roku 1618 „Na Veydě, Weyda“, později se osada nazývala Waid, česky v nové době Paště. Regionální badatel Josef Blau vysvětloval jméno lokality jako „in der Weite“ jako odlehlé usedlosti. Historik Holý spíš myslel na původ od slova pastvina „die Weide“. Ve Středních Paštích se vyskytovala jména jednotlivých hospodářství – domů a usedlostí – jako Bon Polibauern, Boierl, Dürmeier, Gunteri Koarlhof, Grankbau. O Zadních Paštích se ví, že první osadníci sem přišli někdy kolem roku 1600. Později je následovali 1617 Paul Hanes a 1630 Wenzel Scheinost. V 60.letech 17.století tu byly dva dvorce s právem lovu a rybaření. V meziválečných letech 20.století se tyto dvory označovaly jmény rodin Saller a Scheinost. Patřily k nim špýchárky na obilí, kterým se lidově říkalo „Troidböden“. Za první republiky byly tyto stavbičky chráněny státem jako památky lidové architektury. Osada Paště představovala typické šumavské rozptýlené osídlení. Na Střední Paště volně navazovaly Přední Paště. Uváděla se tady jména usedlostí jako Lettlhof, Hofmannshof, Franznbauer… V pazderně Lettlova dvora, jak uvádí kniha Im Lande der künischen Freibauern…, byla v roce 1865 otevřena jednotřídní škola. Po požáru kolem roku 1900 se pro školu postavila nová budova. Místní učitel Albrecht se pak zasloužil o výstavbu silnice k Otavě i o nový most přes řeku. Bývalé šumavské osady Paště se nacházejí cca 2,5 kilometru za Rejštejnem na východním svahu hory Křemelné, osady tvořily statky a domky. Osady byly zcela zničeny v poválečné době, padesátých letech 20.století. Od Paští jsou nádherné výhledy na okolní krajinu – na vrcholy Žďánov, Javorník, Huťskou horu, Antýgl, Oblík, Jezerní hřbet, hrad Kašperk a osady Svojše a Jelenov. A ještě pověst: Jednou oral jakýsi sedlák ve svahu Křemelné. Už se stmívalo a na práci moc neviděl. Tu pohlédl do údolí a tam spatřil rej světélek. Tu na ně rozpustile zavolal: „Sanctus, sanctus, sanctus!“ Bludičky se divoce zahemžily a pustily se do kopce za sedlákem. Ten vzal nohy na ramena a tak tak stačil vběhnout do své chalupy. V hrůze zavřel dveře na petlici a zatarasil okenice. Světélka se dobývala dovnitř, leč muse odtáhnout z prázdnou. Když se muž ráno odvážil vyjít ven, našel na nedooraném poli své volky rozdrásané do krve. ještě jednu. U jednoho sedláka na Paštích se právě sklízel len. Večer už měli všichni ukrutný hlad, nejvíce chlapec, který dílo přenášel, jak bylo třeba. Když všichni zasedli kolem stolu k ovocné polévce, musel se hoch na své místo protáhnout v božím koutě. Při tom shodil dřevěný kříž, který jej udeřil do hlavy. Ve zlosti výrostek začal nadávat, popadl kříž a hodil jej pod stůl. Hospodář mu rouhání prominul. Avšak rduhý den měl chlapec nosit vápno na stavbu nové stodoly. Když se naklonil nad karbovací jámou, spadl do vápna. Když ho z ní vytáhli, vápno ho oslepilo. Tak byl za své chování u stolu potrestán.   Zdroj: Dr. Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy,Hans Watzlik, Böhmerwaldsagen 1921, str, 43 Hans Kollibabe, Sagen und Märchen aus dem Landkreis Bergreichstein, rukopis 1920-43, str. 27, Muzeum Šumavy Kašperské Hory Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora