Zprávy z internetu

  Vysoká štíhlá věž opřená o horizont zámeckých zdí a zeleň parku s věnečkem návesních domků činí Žihobce jedním z nejmalebnějších míst v Pošumaví. Tehdejší vznikající osídlení Sušicka tak představovalo klín zabíhající od Horažďovic kolem Otavy a Vintířovy stezky až k oblasti pozdějších Hartmanic. Podle Augusta Sedláčka v Žihobcích pravděpodobně už ve 14. století stála tvrz a patřila vladykům ze Žihobec. V letech 1350 – 1368 se připomíná Racek ze Žihobec jako spolupatron kostelů v Bukovníku a Kadově.Místní farní kronika z konce 18.století vypravuje,že prý „Žižka,obléhaje hrad Rábský, držitele a kněze žihobecké zavraždil a tvrz zdejší z kořene vyvrátil.“ V

držení žihobeckých statků se vystřídala řada majitelů, byli mezi nimi například Švihovští z Rýzmberka, Koczové z Dobrše, Lokšanové nebo válečný dobrodruh Martin de Hoef Huerta. Na konci 17.století Ferdinand Iselin, svobodný pán z Lanau vystavěl v Žihobcích dodnes zachovaný barokní zámek. Konečně roku 1710 přešly Žihobce do vlastnictví knížat Lamberků a byly připojeny k jejich rábskému a žichovickému panství. Lamberkové byli starý rakouský, korutansko-kraňský rod, který lze sledovat už od počátku 13. století.Některé statky v jihozápadních Čechách, mezi nimi Rábí, Žichovice a Žihobce, zakoupil několik let před svou smrtí pasovský biskup, kardinál a diplomat Johann Filip z Lambergu (1651-1712). Nejspíš díky knize Kněžna Káča od žihobeckého rodáka a sušického středoškolského profesora Františka Procházky je z Lamberků nejznámější Gustav Joachim (1812-1862), který žil na svých pošumavských statcích a přátelil se se šumavským spisovatelem Adalbertem Stifterem. Žihobce měly slavnou divadelní tradici.Už koncem 19. století se divadlo hrávalo v místním hostinci U Vinických. Nadšeným organizátorem žihobeckých ochotníků byl řídící učitel, později ředitel místní měšťanské školy, František Procházka. Ten zde v roce 1901 založil divadelní spolek Tyl, který jako první své představení uvedl zpěvohru České Amazonky aneb Ženská vojna. Pamětníci vzpomínali na desítky premiér i na to, že žihobecké divadlo mělo na svém proscéniu dlouhá léta nápis „Slovem k srdci – srdcem k vlasti!“. Vedle hostinců divadlem v Žihobcích ožíval také zámecký sál nebo později bývalý knížecí skleník. Hlavními dominantami vesnice jsou zámek a kostel nacházející se v samém středu obce. Zámek – raně barokní obdélná jednopatrová budova se zvýšeným přízemím a mírně vystupujícími rizality po stranách – upoutá členěním svých fasád a rozměrným nápisem na kamenné desce z roku 1688. Uvnitř se dochovala řada původních valených kleneb, které místy ve vrcholech doplňují štuková zrcadla. Park za zámkem nese dosud čitelné stopy zakladatelské péče vzdělaného knížete Gustava Joachima z Lambergu. Nově opravený novorománský farní kostel Proměnění Páně, vystavěný v letech 1872 – 1876 na místě zaniklého gotického kostelíka, překvapuje v prostředí podhorské vesnice svými neobvykle velkými rozměry. Monumentalitu západního průčelí zdůrazňuje věž v jižním nároží i venkovní dvouramenné vstupní schodiště. Zařízení svatyně pochází vesměs z doby její výstavby. Jako hudební památku je třeba zvlášť ocenit původně dochované varhany z dílny sušického varhanáře Fischpery. Jako celý zdejší kraj, tak i Žihobce bývaly obcí světáků. Protože zde lidé nenacházeli obživu, odcházeli jako zedníci, tesaři a zvláště hudebníci za sezónní prací do ciziny, zejména do Německa a Rakous, mnoho mladých žen sloužilo ve Vídni. V okolí nebyly žádné průmyslové podniky, místní cihelny mnoho lidí nezaměstnaly, a tak většina obyvatel se věnovala málo výnosnému podhorskému zemědělství. Střediskové postavení Žihobec bylo posíleno ve 20.letech 20.století, kdy zde byla zřízena měšťanská škola a živnostenská škola pokračovací. Žihobce jsou rodištěm současného administrátora českobudějovické diecéze Mons. Adolfa Pintíře.Výraznou stopu zanechal kardinál Miloslav Vlk i na Šumavě. Když za minulého režimu po letech zákazů mohl znovu sloužit mše, stal se farářem v Bukovníku a Žihobcích u Sušice. Miloslav Vlk sem přišel 1. ledna 1989, kdy dostal opět státní souhlas. V Žihobcích byla slušná fara, ale špatné telefonní i autobusové spojení. V podstatě ho sem uklidili, aby za ním moc lidi nejezdili. Jenže ti si sem cestu našli. Ze Žihobec přešel Miloslav Vlk po osmi měsících do šumavských farností Čachrov nebo Železná Ruda. A právě tam zažil pád železné opony a 3. únor 1990, kdy lidé utvořili živý řetěz mezi bavorskou a českou Železnou Rudou. Jako v celém šumavském pohraničí, tak i v Žihobcích byl výčep kořalky jen v rukách židovských obchodníků. Z nějakého důvodu, nám již neznámého, musel svůj obchod zavřít. Jak psal Šumavan 20. 4. 1889, místním žihobeckým občanům se po kořalce tak „stejskalo“, že přiměli nový výbor, aby dal povolení ke zřízení nové nálevny. Jak už se samo sebou rozumí, byla kořalna zadána opět židu. Ten věděl kde se lidé nejvíc shromaždují, tak otevřel výčep kořalky přímo naproti kostelu. Prostě „proti gustu, žádný dišputát“ A nakonec ještě pověst: .Jednou se kníže Lamberk rozhodl poctít chudobného ševce Hubáčka a nechal si u něj šít boty. Když se šťastný švec dostavil na zámek, řekl si za ně dvojnásob, tedy šest zlatých. Jenže sloužící byl v momentě zpátky i s botami, že prý kníže nebude chodit v tak laciných botách. Švec byl jak opařen, avšak lokaj mu něco pošeptal do ucha a švec vesele uháněl domů. Tam boty trochu ošolichal a byl druhý den zpátky. A vzkazoval knížeti pánu, že má pro něj tuze drahé boty ze speciální kůže. Stojí však 40 zlatých. Lamberk ani nemrkl, ševci hned zaplatil žádanou sumu.   Zdroj: Lamberská stezka – PhDr Vladimír Horpeniak, Obecní kronika Žihobce Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora