Zprávy z internetu

Podzimní večer Po plavých lukách vítr vane a z bledých červánků jde chlad, přísvit dvou hvězd nad lesy stane, než v temných jedlích zhasne snad. Cáry mraků pak podvečerem táhnou po nebi, vanou šerem studené mlhy za obzor z vymírajících, starých hor. Co kdysi zahlédl tvůj zrak klíčit, v zániku dohořívá, na strništi se smutně tak zapomenuté stéblo kývá. Kdes v dálce na klekání zvoní, srdce mně plní stesk a žal. Hvězdy aster se smutně kloní na záhonu, co v květech stál. Východní vítr, když se šeří, hne listy na bezovém keři a šeptá jak z poslední síly o dávných

dnech, co šťastné byly. Noc náhle vzejde s mrazným chladem, mlha se nad rybníkem snáší, na mrtvou hlubinu se klade, poznáš ji, bílou po rubáši. Nádhernou scenérii nabízí v těchto dnech Šumava. Babí léto už dalo krajině vale a začaly charakteristické podzimní mlhy. Válí se v údolích a připomínají nekonečné mořské příboje. Vršky kopců zase ostrůvky v moři. Hory znamenají výzvu … lákají vás svými panoramaty, vyzývají ke změření sil výstupem na vrcholky a v listech map se rozvíjejí pestré stužky značek turistických cest a zvou vás do dálek. Jdete a jdete a kolem se odvíjejí nádherné scenérie, zázraky bytí, které dokáže nachystat jen Matka příroda. Pravda, člověk není příliš velký a nevyčnívá nad krajinu jako letité smrky … ale i tak … zkuste se občas trochu sklonit a podívat se zblízka na ten nádherný pestrý podzimní koberec přírody, co pokrývá podzimní Gabretu, jak nazvali dnešní Šumavu Keltové.. Právě tehdy, když ranní mlha na slatích propůjčí této jedinečné krajině nezvyklý až téměř strašidelný ráz a první sluneční paprsky rozzáří filigránské dílo jinovatky jako tisíce diamantů, stává se toto putování nezapomenutelným zážitkem. Tak nějak mohla klidně vzniknout pohádka Hrnečku, vař! Zatímco vrcholy hor a okolní lesy zalévá sluneční svit, horským údolím se valí kupa bílé hmoty. Mlha na Šumavě totiž dokáže přeměnit krajinu, kterou znám jako své boty, tak, že jenom chodím a zírám. Je to svět fantazie. Neklamné znamení, že podzim na Šumavě je v plném proudu. Když mlhu na chvíli roztrhne vzduch, co vlak rozčísl, uvidíte výjev jako z pohádky o elfech. Mezi stébly trávy a v malých smrčinách napnuli pavouci sítě, jsou jich stovky, na kterých se drží rosa a kapičky mlhy, slabé ranní slunce je osvětluje jen jemně, vysuší je až k polednímu. Doplňující barvy ploch tmavomodrých dole tím více tryskají vysoko vzhůru mezi rakety paprsků sněžných a citronových, od cadmií až k růžovostem zalomených mořenových laků. Mohutné víry vzduchové točí se prostřed barvami operujících oblačných dálav, škubajíce a kroutíce celým tím mořem chmur, zaléhajícím ranní záplavu stejně jako obrysy terénu dole. Ve vlhkých propastech údolí drásají slatinné páry a cáry mlh, ženouce je po směru odcházejícího divadla vzkříšení světla mraků, vystřídaných v zápětí kotouči oblaků zrůžovělých, plovoucích již v určitém ostře barevném svitu. Zraku dosud zahaleno slunce blíže ku obzoru stoupá. Přírodu spící zvolna paprsky reflexí z mrtvého sna budí, když v temnotách hlubin pode mnou zrozen jest první náznak stínu! Alfred Kubin o Šumavě napsal: „Tam, kde se lesní houští s osaměle se tyčícími pralesnímu velikány střídá s močály porostlými borovou klečí, tam, kde široké cesty vedou do nebezpečných bažin, tam, kde se nejnepravděpodobnější stává skutečností a kde se přítomné rozplývá ve vzduchu, kouři a mlze, kde štěstí a úzkost proudí v témže řečišti, tam se vše proměňuje v opojení a sen, v sen o Šumavě.“   Zdroj: Podzimní večer 1831 – Stifter Adalbert, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora