Zprávy z internetu

  Má země, rodný domove můj, sladká písni venkovských zvonic, vozových cest, stíne lesní, kapličky v polích, vůně lip a zpěvy rojů, kolik už přes vás přehnalo se krutých bojů? Kolikrát vítězil jsi, kraji nad bouřemi? Chaloupky nízké, ztichlé, k stráním přikrčené, zvoničky nad střechami větrem potočené, rozcestí s křížem, boží muka zasněžená, s otepí chrastí ke vsi chvátá chudá žena, nakřehlé piůtky mrazem, okna ojíněná, obrazy svátých prostě vyzdobená stěna, praskání loučí, podvečerní chvíle tich£, kdy pokoj, mír jde sadem, v ztuhlou zemi dýchá – to je má země, domov můj a kolébka má, byt všemi zrazená a opuštěná

– sama. Vy dálky slunečné, vy zlaté cesty v polích, vy čistá stáda roztroušená po údolích beránku něžný v modru nebes zatoulaný, studánko v lesním stínu skrytá s plachou laní, hučení splavů, raních zvonů vyzvánění, kytičkou polní, domove můj – vyzdobený – tak Tě znám, země, rukou boží uhnětená, tolika slzami a krví vykoupená. Má země krásná, domove můj, rodný láne, slyším tu každou krůpěj potu, která skane na tvou dlaň. Píseň skřivanů a dětské hlasy, slyším tu řeč, jež chlebem voní jako klasy v červnovém dnu, když zlátnou, zvolna, zvolna zrají. Český cep, bože český cep tu slyším v kraji, pak o dožínkách muziky vám ženci hrají – jak by má země jenom krokem byla k ráji a slyším dudy, pod lipami chasa výská nám ze srdce všech hudba, česká píseň tryská. Jak by se nad otcovským stolem rozsvítilo, jak by se listem v bibli svaté obrátilo, tak lehce nasazený tón zní v novém ránu. Já země, slyš mne, ty můj, božím ohněm vzplanu, rozseji světlo na tvých polích. Na tvém sadu krev růží probudím a z pyšných starých hradů zář posvěcených korouhví ti znovu podám. Od horstev zamlklých až kamsi k ztichlým vodám kořeny úžasnými rozechvěju zvony. Šest kilometrů jihovýchodně od Sušice leží v nadmořské výšce přes 700 metrů malá a nenápadná vesnička Albrechtice. Půvab této krajiny poznali v dávné minulosti i bájní Keltové, kteří si zde vybudovali opevněné hradiště. Historie Albrechtic, někdy byl užíván název Albrechtec či německá podoba Albrechtsried, sahá až do období pravěku. Tato lokalita v minulosti sehrála významnou úlohu při osídlování a rozvoji této části Šumavy. Od Albrechtic se prudce zvedá vrch Sedlo, který v nejvyšším bodě dosahuje nadmořské výšky 902 metrů. Právě zde si pro svoji ochranu Keltové někdy v období po roce 600 př. n. l. vybudovali opevněné hradiště-oppidum, jehož pozůstatky jsou dobře patrné i v dnešní době. Proč se rozhodli pro toto místo, je do dnešního dne zahaleno tajemstvím. Je velice pravděpodobné, že při volbě měli rozhodující slovo druidové, kteří v keltské společnosti zaujímali významné postavení. Jejich znalosti, zkušenosti a dovednosti, z nichž pramenila i velká moc, musely být na svoji dobu fascinující. Zajímali se o astronomii, geografii, přírodu, o moc a sílu nesmrtelných bohů, o podstatu věcí. Vyznali se také v léčivých bylinách, prováděli nejrůznější obřady včetně lidských obětí. Podle některých pověstí žily na Šumavě zvláštní bytosti, které svým vzrůstem významně převyšovaly tehdejší lidi. Obři měli pobývat na různých místech, např. Obřím hradu, který se nachází několik kilometrů od Kašperských Hor. „Šumavské legendy hovoří o obrech, kteří obývali Obří hrad a také Sedlo. Myslím, že mají pravdu, protože bioenergie, která tu po nich přetrvala snad z mladší doby kamenné, lze najít jak na Sedle, tak u albrechtického kostela,” uvádí psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici. Pokud připustíme, že tyto legendy mohou mít i svůj reálný základ, a uvolníme uzdu naší fantazie, mohli Keltové obry na Sedle vystřídat a jejich sídlo si pouze upravili a přizpůsobili svým potřebám. Je možné, že i v místě albrechtického kostela Panny Marie a sv. Petra a Pavla, který byl vysvěcen již ve 12. století salcburským arcibiskupem a byl tak jednou z prvních sakrálních staveb zdejšího kraje, stávala původně svatyně a církev tedy jen navázala na významnost tohoto místa. O výjimečnosti Albrechtic svědčí i fakt, že o jejich osudu rozhodoval sám český král Vladislav II., který ves údajně ve 12. století založil a posléze ji daroval premonstrátskému klášteru ve Windbergu. Albrechtice „leží v místech někdejší Hartmanické čili Březnické zemské stezky, která spojovala Čechy s bavorským Podunajím“. Nelze pochybovat o tom, že Albrechtice již v dávné minulosti něčím přitahovaly lidi. Dnes je to bezesporu krásná šumavská příroda, klid, nádherný výhled do vnitrozemí, a pokud vyšplháte až na vrchol Sedla, uchvátí vás pohled na vrcholy Šumavy, který poskytuje zdejší rozhledna. Propagátor Šumavy, středoškolský profesor a školní inspektor Viktorin Zeithammer, zvaný „Ursus šumavský“ k tomu ve svých Turistických táčkách pozamenává: „ Němci v Albrechtci chodí si hledat ženy vesměs do dědin českých, kterážto záliba jest pro české ženy pohorské zajisté lichotivou. Mají k tomu zajisté dobré důvody. Patrně vědí, že česká žena jim bude hospodyní pečlivou a dětem jejich dobrou matkou. Rozhodne tu ovšem asi také dávná zvyklost. Horský Němec jest konzervativní, jako lid venkovský bývá vůbec, a bera si za ženu Češku, činí to jen proto, že to učinili táta, děd, praděd. A ti ženili se v dobách, kdy nebylo štvanic a kdy Němec šumavský pokládal za věc užitečnou, naučí-li se česky, a Čech v horách i podhůří učil se němčině, aby dobře se dohovořil s Němcem, s nímž čilé pěstoval styky obchodní… Zvyk šumavský, bráti si Češky za ženy donedávna udržoval se i jinde na rozhraní národostním i hlouběji v území německém…“. A ještě pověst: Jednou zdejší hrobník kopal nový hrob na starém místě. Dokopal se dávno pohřbeného a užasl. Mrtvý byl skoro jako živý. Vyprávěl o tom večer v hospodě a jeden mladík se vsadil, že přinese mrtvého do šenku. Když ho však chtěl mládenec odnést zpět na hřbitov, nemohl mrtvolu zvihnout ze země, ani nikdo z přítomných. I běželi za kostelníkem pro radu, a ten je odkázal na jednu moudrou stařenku. Tu vzbudili a když se nad ostatky sklonila, poznala podle jizvy na jedné noze, že to byl kdysi její snoubenec: ,,Ano, to je on. Avšak nakonec si vzal jinou a já mu dodnes neodpustila!” Všichni se ulekli a ženu zapřísahali, aby své dávné lásce odpustila. Ta se nejprve zdráhala, ale nakonec vyhnala všechny ze sálu a tiše klekla vedle mrtvého. Vzala jeho kostlivou ruku do své a zašeptala: ,,Odpouštím ti a přeji věčný pokoj.” Po té se celé tělo pomalu rozpadlo na prach.   Zdroj: Jan Kaše, Jaroslava Voráčková – Strašidla pod Kašperkem 2000, Má země – Jan Jdša, učitel, úryvek veršů z podzimu roku 1938 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora