Zprávy z internetu

  V okolí města Sušice se najde mnoho zajímavých míst, která stojí za zhlédnutí. Několik jich je i v údolí říčky Volšovky a tím nejbližším od města je právě zámek a zámecký park ve Volšovech. Ve zvlněné šumavské krajině, v těsné blízkosti královského města Sušice se nachází ves Volšovy. Roku 1045 ji král Břetislav věnoval břevnovskému klášteru, v jehož správě setrvala až do roku 1541, kdy ji zakoupil Břetislav Švihovský z Rýzmberka. Dominantou obce je dvoukřídlý, původně barokní zámeček, jehož výstavba je připisována Dohalským z Dohalic, kteří přestavěli prvotní středověkou tvrz, poprvé zmiňovanou v souvislosti s Kocovskými z Dobrše v

16. století. V 19. století připadlo zdejší panství Chotkům, díky nimž vyrostl v okolí zámečku veliký park a zahrada. Na počátku 20. století Chotkové darovali volšovské statky českobudějovickým petrinům. Po roce 1950 objekt získaly Státní statky, kvůli kterým zámek do značné míry pozbyl původní výrazně barokní vzhled. Stavba má dnes jednoduchý půdorys ve tvaru písmene „L“, k němuž ze zadní strany přiléhá výstupek zámecké kaple. V přízemních místnostech jsou k vidění valené klenby s výsečemi. Na přelomu 19. a 20. století, kdy na zámku bydlel hrabě Ferdinand Chotek se svojí ženou Josefinou, bylo dobře. Hrabě se o své lidi vzorně staral a nikdo netrpěl bídou a nouzí. Všichni měli práci a i ten nějaký našetřený peníz v rodinách byl. Vědělo se o něm, že má rád místní děti, a vyhlášené byly vánoční besídky. Jednou takhle na jaře o Velikonocích povídal shromážděným dětem, že kdo bude mít na vysvědčení samé jedničky, tak ten dostane stříbrnou pětikorunu s „vyraženým“ císařem. Když přišel den „D“, tak se asi padesát dětí dostavilo na zámek, ale nakonec zjistily, že jen Mařenka od „vedle“ má samé jedničky. Ta také byla sluhou odvedena ke hraběti, který vysvědčení zkontroloval, pochválil, pohladil po vlasech a z kapsy vyndal „blejskavou“ pětikorunu. Když byla zpátky u kamarádek, tak se pochlubila. Ostatní by taky rádi chtěli stříbrnou odměnu, ale jedničky neměli. Tak přemýšleli jak to udělat a po chvíli přece jenom v těch dětských hlavičkách vznikl nápad. Možná, že starý hrabě špatně vidí a nic nepozná, proto Jaruška vzala Mařence vysvědčení a šla. Když po delší chvíli od hraběte vyšla, zasmála se a všem ukázala svoji odměnu. Když to vyšlo Jarušce, tak to zkusila Anička a svoji pětikorunu dostala i ona. To už ze všech dívek spadla obava a v řadě, jedna po druhé, se s jedním vysvědčením u hraběte vystřídaly. Všechny něco o škole pověděly a odměnu dostaly. Když ze dveří vyšla poslední Janinka, tak skupinka hochů zaraženě stála opodál od rozesmátých děvčat a nevěděli, co mají dělat. Až Pepíček se odvážil, vzal vysvědčení a řekl, že když hrabě má špatný zrak a nevidí na vysvědčení napsané jméno, takže nepozná, že je to „holčičí“ a že jde za hrabětem také. Jak si umanul, tak vykonal. Když se vrátil, všichni byli zvědaví. Vítězně v ruce ukázal lesklou pětikorunu a v tu chvíli se zámek „zatřás“ dětským radostným výskotem. A pak to šlo. Po Pepíčkovi, Honzík, Vašík, Bohoušek, Toníček až po Petříka a Pavlíka. Jelikož byl krásný slunný a teplý den, šli si všichni do zámeckého parku hrát. Děvčata si hrála a zpívala na louce a kluci „válčili“ v potoce. Hrabě si vzal židli k oknu a zálibně se dlouhé hodiny díval do parku na tu pravou, nefalšovanou dětskou radost. Občas se mu slzou zkalil zrak, neboť jeho osud mu vlastní děti nedopřál. Když sluníčko zašlo „za hory“ a oblohu zbarvily červánky, dal si donést své oblíbené rubínové víno a začal psát nějaké dopisy. Sluha donesl víno, položil podnos s broušenou karafou a skleničkou na stůl a zeptal se hraběte: „Pane hrabě, vy jste to nevěděl, že si ty děti udělaly z vás legraci? A že chodily jen s jedním vysvědčením?“ Hrabě se na židli narovnal, zvedl zrak a povídá: „Milý Jene, to víte, že jsem to poznal, ale copak jsem jim to mohl udělat? Viděl jste ty jejich bezelstné, šťastné a rozesmáté oči…“ A ještě dvě pověsti: Za starých časů se po Šumavě proháněli vlci. Osmělovali se také k lidským příbytkům a dělali škodu na dobytku. Jednou jel volšovský čeledín s nákladem dřeva z Černého lesa. Po cestě jej dohonilo šero a s ním se objevili posmělení vlci. Mladík stačil vylézt na strom, ovšem koně v potahu šelmy hned zadávili. Když se pracant se dřívím nevracel, jal se jej hospodář hledat. Vzburcoval sousedy a skupina odvážných mužů se vydala čeledínovi naproti. Prošli Stráží a konečně k půlnoci našli fůru i pozůstatky koní. Zmrzlého čeledína museli ze stromu doslova snésti. Položili ho na saně a doma jej uložili do peřin. Ráno nevěřili svým očím. Mladík měl vlasy bílé jako mléko. Hrůzou zešedivěl. V obci Volšovy se ode věků nalézají tři pohanská pole. Kdysi se jim říkávalo Pohady, kdež se obětovalo bohu osení a dobytka. U každého z tohoto pozemku rozkvétala jedna růže. Tedy červená, bílá a modrá. Není tak ani náhoda že se zmíněné Pohady vyskytují přímo pod posvátnou horou Svatobor.   Zdroj: Posel ze Sušice, Obecní kronika Volšov, Václav S. Krolmus, Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví českoslovanské 1847 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora