Zprávy z internetu

  Podzimní vyprávění ze Šumavy Kdyby stromy mohly mluvit… Už jsem tam uhlídala jaro a léto, poté co bylo někdejší české vojenské pásmo podél rakouské hranice znovu otevřeno návštěvníkům. Může se teď zase jezdit tam domů, dodávám: pokud z toho, co jsme znali jako domov, něco zůstalo. Podzim tam však po šestačtyřiceti letech mám spatřit poprvé! Bude tam už asi dost chladno a český vítr mi bude pěkně hvízdat kolem uší. Kořenný dým bramborové natě… Jestlipak už letos dozrála klikva? Och, jistě už tam leccos nenajdu, bramborové krechty třeba, kterým se u nás říkávalo “Erdäpfelgräbe”, plné pytle erteplí naskládané pěkně

po řadách do úhledných rovů a nad nimi v povětří plno voňavého dýmu ohníčků z brambořišť. Marně se budu snažit vyvolat ve své paměti hrdé vzezření selek, když “zdělávaly”sklizené zelné hlávky. Už neuvidím volská spřežení, jak se vracejí nadcházejícím soumrakem do chalup se svými hrkotajícími a skřípajícími povozy, ani pasáčka, jemuž svěřené krávy prošly nepozorovány sousedovým jetelem, poněvadž chlapec zapomněl na stádo i čas a střásal v lískovém křoví poslední do hněda dozrálé oříšky. Často osudná věc ani ne tolik pro pasáčka jako pro dobytek hospodářův: nejednou musela být nadmutá kráva určena k nouzové porážce, což se pro majitele rovnalo mnohdy opravdové tragédii. Osudem pasáčkovým bývalo kruté pokárání, ani notný výprask už nemohl ovšem odestát, co se stalo. Teplo rodičovského domu… Budu postrádat důvěrnou útulnost rodičovského domu, v ten časný podzim kdysi tak nádherně vonícího po jablcích a mámivě rudých hruškách. Při stropě už visívaly zavěšeny těžké pletence cibulí a med plnil velké sklenice až po sám okraj. Sousedé a známí mi budou chybět stejně jako kouř, který rovně stoupal z komínů jejich stavení. Bude se mi stýskat po pravidelném tepu úderů cepů na mlatě, po ozvěně kovadliny ze staré kovárny, po bučení skotu, kozím mekotu, po štěkotu psů i slepičím kdákání, po dětském pláči i pomalém odříkávání modliteb – po vší oné důvěrně známé melodii hřejivě živoucí vsi. Nenajdu už ani jeden jediný hrob někdejšího rychnůveckého hřbitova, za dušičkových dnů obloženého a zářícího posledními květy aster z podzimních zahrad. Namísto toho budu muset svést obvyklý zápas s houštinami kopřiv a s trnitým křovím, než moje noha narazí na cosi, co mohlo někdy být náhrobním kamenem. To všechno vím, ale pojedu tam přesto, ať už mohu očekávat jakákoli další zklamání, poněvadž je to navzdory všemu stále ještě můj domov a vždycky jím i zůstane. Trní namísto aster… Budu hledat stromy, v jejichž stínu jsem si jako dítě hrála, a když budu mít opravdu štěstí, mohu večer spatřit úplněk. Půjde po nebi svou cestou jako tenkrát dávno. Nebude se trápit tím, co dokázala učinit nenávist, slepá touha ničit a chybná politická řešení z té kdysi živoucí vsi a nebude ho mučit ani pomyšlení, na kolika ještě místech zeměkoule existují místa a lidé, jimž se právě v tom okamžiku děje podobné bezpráví. Bude opřádat svým stříbrným svitem trní, bodláčí a hloží a promění tu bezútěšnou samotu alespoň na chvíli v pohádkovou zemi. A když začnou pak k zemi tiše klesat prvé sněhové vločky a pokryjí kraj hebkou měkkou duchnou, zažehnou ve mně svým třpytem alespoň špetičku naděje, něco málo víry, že by to všechno mohlo jednoho dne přebolet…   Zdroj: MARIA SCHULZE-KROIHEROVÁ, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora